Použití videozáznamů z prostor k podnikání jako důkaz s ohledem na ochranu osobních údajů

Verze pro tiskSend by email

Ochrana osobnosti jednotlivce

V procesu dokazování v rámci civilního řízení se uplatňuje pravidlo, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Videozáznam z kamer umístěných v provozovně podnikatele lze však jako důkazní prostředek připustit jen za určitých okolností, a to zejména tehdy, není- li pořízen v rozporu s objektivními právními normami ochrany soukromí, osobnosti a ochraně osobních údajů.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvádí: „Přípustnost takto navrženého důkazu je nutno posuzovat vždy s ohledem na individuální okolnosti daného případu.“

Dále bychom se zaměřili na specifika videozáznamů z provozoven ve vztahu k zaměstnancům a  povinnostem zaměstnavatele, jakožto zpracovatele osobních údajů.

Zákonné povinnosti správce záznamu

Provozování kamerového systému se záznamem je považováno za zpracování osobních údajů podléhajících režimu zákona o ochraně osobních údajů, jelikož účelem pořizovaných záznamů je jejich případné využití k identifikaci fyzických osob v souvislosti s určitým jednáním - typicky v provozovnách odhalování krádeží. Záznamy pořízené kamerami - ať již obrazové, zvukové či kombinované - se dle zákona o ochraně osobních údajů považují za „osobní údaj“ tehdy, pokud na základě takto pořízeného záznamu lze konkrétní osobu přímo či nepřímo identifikovat. Využitelnost takovéto nahrávky jako zákonného důkazu v případném soudním řízení podléhá splnění následovných zákonných předpokladů: 1) kamerové sledování nesmí nadměrně zasahovat do soukromí osob; 2) je potřebné dostatečně specifikovat sledovaný účel užití kamerového systému; takovým účelem jsou důležité, právem chráněné zájmy společnosti, nejčastěji např. ochrana majetku před krádeží; 3) uchovávat kamerový záznam jen po nezbytně nutnou dobu; 4) správce záznamu, tedy např. zaměstnavatel musí osoby o užití kamerového systému vhodným způsobem informovat – a to např. nápisem umístěným v monitorované místnosti (tato povinnost pro zaměstnavatele vyplývá přímo ze zákoníku práce); 5) povinnost umožnit každé osobě, která byla kamerovým systémem zachycena, přístup ke zpracovávaným datům, podání námitek proti jejich zpracování apod.; 6) nejdůležitějším předpokladem pro provozování kamerových systémů se záznamem, je jejich registrace u Úřadu pro ochranu osobních údajů.

V soukromoprávních vztazích nelze ochranu soukromí aplikovat na případy, kdy projevy osob nemají osobní povahu, to znamená, že v těchto případech není vyžadován souhlas zaměstnance s pořízením záznamu. Naproti tomu nebude přípustné použít jako důkaz takové projevy, které již osobní povahu mají. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí judikoval, že hovory a videozáznamy fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či jiné veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy; důkaz takovýmto záznamem proto je v občanském soudním řízení přípustný.

Pokud se zaměstnavatel rozhodne ve své provozovně pro instalaci kamerového systému bez záznamu, musí mít na paměti, že i on-line monitoring musí respektovat právo sledovaných osob na respektování soukromého a rodinného života, jakož i tolik diskutovanou ochranu osobnosti, jak jsou tyto upraveny v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listině základních práv a svobod, jakož i v občanském zákoníku.

Opačná situace však nastává v případě tzv. „skrytých kamerových systémů“. Zde je třeba upozornit, že tento způsob monitoringu je přípustný pouze tehdy, pokud je dán závažný důvod. Takovým důvodem může být například ochrana života a zdraví či za určitých okolností i ochrana majetku. Při sledování však nesmí zaměstnavatel nepřiměřeně zasahovat do práv zaměstnanců na ochranu jejich soukromého a osobního života, např. sledovat zaměstnance v šatně nebo na toaletách a dalších podobných místech. Pokud zaměstnavatel má výše uvedený závažný důvod a zavede skrytý kamerový systém, je povinen všechny zaměstnance přímo informovat o rozsahu kontroly a způsobech jejího provádění.