Listiny v jiném jazyce než v českém, které mají být použity jako důkaz v českém soudním nebo správním řízení, musí být obecně přeloženy do češtiny, a to navíc soudním překladatelem. Tato povinnost má samozřejmě za následek i zvyšování nákladů, které účastníkům vznikají. Překlad cizojazyčných dokumentů je logickým požadavkem proto, aby jim soud při rozhodování rozuměl a mohl na základě nich rozhodnout, případně aby se k nim protistrana mohla relevantně vyjádřit. U některých listin lze ale tento požadavek považovat za přehnaný, obzvláště tehdy, pokud je jejich obsah zřejmý.
Právě na takovou situaci reagoval v jednom ze svých nedávných rozhodnutí i Nejvyšší soud České republiky. V projednávaném případě se konkrétně jednalo o výpis z bankovního účtu v italském jazyce, kterým mělo být prokázáno, že žalovaná zaplatila dlužnou kupní cenu. Nejvyšší soud řešil konkrétně otázku, zda soud může provést listinný důkaz v cizím jazyce bez jeho překladu do češtiny, a to i přesto, že s tím druhý účastník nesouhlasil, jelikož tento jazyk neovládá. Nejvyšší soud následně dovodil, že cizojazyčná listina, jako například uvedený bankovní výpis, může být použita jako důkaz i bez překladu do češtiny, neboť základnímu pojmosloví v tomto dokumentu lze bez problémů rozumět. Soud má však povinnost zajistit překlad vždy, pokud by na tom druhý účastník řízení trval.
Uvedené závěry Nejvyššího soudu se pak mohou použít i ve vztahu k překladu dalších listinných důkazních prostředků, např. faktur, jejichž obsah je rovněž často zřejmý i bez nutnosti jejich překladu.
