Nejvyšší soud opětovně k souběhu funkcí

Verze pro tiskSend by email

Na podzim minulého roku jsme Vás informovali o rozhodnutí Ústavního soudu, které oponuje ustálené rozhodovací praxi, že souběh funkce člena statutárního orgánu společnosti není slučitelný s tím, aby taková činnost byla vykonávána v pracovním poměru k této společnosti s tím, že taková pracovní smlouva by byla shledávána jako neplatná.

Ústavní soudu nespatřoval důvod, pro který by nemohl člen statutárního orgánu vykonávat svou činnost nebo její část na základě smlouvy, v níž bude ujednán režim zákoníku práce. A dále Ústavní soud dodal, že zákaz souběhu funkce nestanoví výslovně žádný zákon a zákaz je dotvořen judikatorně až obecnými soudy. Ústavní soud ale také přímo požadoval důsledné odůvodnění, pokud by soudy chtěly na zákazu souběhu setrvat.

Na tuto „výzvu“ nyní reaguje Nejvyšší soud svým rozhodnutím z ledna tohoto roku.

Nejvyšší soud však setrval na svém závěru, že souběh funkcí je právně nepřípustný, v daném případě funkce generálního ředitele a funkce předsedy představenstva (překrývající se v náplni činnosti odpovídající činnosti statutárního orgánu) a velmi obšírně odůvodnil tento svůj právní názor.

Hlavními argumenty, které Nejvyšší soud na obhajobu svého názoru uvádí, jsou, že 1/ nelze ani na základě vůle stran podrobit právní vztah zákoníku práce, pokud se nejedná o výkon závislé práce, 2/ a o to se dle Nejvyššího soudu nejedná, když statutární orgán je sám řídícím a výkonným orgánem a není mu nadřízen žádný subjekt, který by mu udílel pokyny, tak aby byly naplněny znaky charakterizující pracovní poměr, a to výkon závislé práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle jeho pokynů, za mzdu a na jeho odpovědnost. Vzniku pracovněprávního vztahu dále dle Nejvyššího soudu brání také 3 / rozdílnost zájmů, kdy za běžných okolností chtějí zaměstnanci sjednat smlouvu (dohodu) pro sebe co nejvýhodnější a stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, nemůže odpovídajícím způsobem „současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele.

Právě uvedené ale neznamená, že by si strany smlouvy o výkonu funkce (nebo jiné smlouvy sjednané mezi společností a statutárním orgánem, avšak v režimu občanského zákoníku) nemohly dohodnout taková ujednání, na základě kterých by se statutárnímu orgánu dostalo při výkonu jeho činnosti pro společnost podobných oprávnění (výhod), jaké má zaměstnanec v pracovním poměru, ledaže by to zákon zakazoval. Nejvyšší soud výslovně zmiňuje dovolenou, náhrady při překážkách v práci a další možné výhody, a to aniž by byl takovou smlouvou založen pracovněprávní vztah, který by se řídil zákoníkem práce. K tomu dodáváme, že zásadně ale nelze (obdobně jako při pracovním poměru) sjednat omezení odpovědnosti statutárního orgánu.

Nic také nadále nebrání tomu, aby jiné činnosti byly pro společnost vykonávány statutárními orgány na základě pracovněprávních vztahů. Musí se ale jednat o činnost (práci) odlišnou od činnosti statutárního orgánu.

Článek zveřejněný v říjnu 2016 na“ Ochrana práv při insolvenci obchodního partnera“ naleznete zde.