Výběr z daňové judikatury Nejvyššího správního soudu

Verze pro tiskSend by email

Dílčí základ daně pro účely uplatnění slev na dani

Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku č. 6 Afs 73/2017-27 vyjádřil, jak správně nahlížet na dílčí základ daně pro účely splnění podmínky dle §35ca ZDP, tj. možnosti odečtení slevy na manželku a daňového zvýhodnění na dítě při uplatňování výdajů paušální částkou.

V dané kauze poplatník ve svém daňovém přiznání z příjmu fyzických osob uvedl dva příjmy ze samostatné výdělečné činnosti. Jednalo se o příjem ze živnostenského podnikání a příjem z podílu společníka veřejné obchodní společnosti. Oba tyto příjmy zahrnul poplatník do základu daně dle §7 ZDP. Pouze u příjmu ze živnostenského podnikání byly v souladu se zákonem uplatněny paušální výdaje. Zároveň poplatník odečetl daňové zvýhodnění na vyživované dítě. Finanční úřad a následně Odvolací finanční ředitelství dospěly k závěru, že nelze daňové zvýhodnění na vyživované dítě uplatnit, protože výše dílčího základu daně, u kterého jsou uplatňovány výdaje paušální částkou, představovala více, než 50 % celkového základu daně.

NSS potvrdil výše uvedené rozhodnutí finanční správy s tím, že uvedl, že je třeba veškeré příjmy spadající pod §7 ZDP pokládat za „dílčí základ daně, u kterého byly výdaje uplatněny paušálním způsobem“, ve smyslu §35ca ZDP. V pojetí NSS není tedy možné pro výpočet 50% poměru brát v rámci jednoho druhu každý příjem zvlášť a posuzovat u nich samostatně, zda byl paušál fakticky uplatněn či nikoliv.

Dané ustanovení je možné naposledy použít za zdaňovací období 2017. Poplatníci se mohou za toto období naposledy rozhodnout jakou výši paušálních výdajů uplatnit právě v návaznosti na následnou možnost odečtu slevy na manželku resp. daňového zvýhodnění na dítě.

 

Přiměřenost délky postupu k odstranění pochybností

V rozsudku NSS č. 9 Afs 332/2017-39 se jednalo o stanovení přiměřené lhůty pro vyřízení postupu k odstranění pochybností ze strany správce daně. V září 2014 stěžovatelka podala přiznání k DPH, ve kterém byl vykázán nadměrný odpočet daně. V následujícím měsíci stěžovatelka obdržela od finančního úřadu výzvu k odstranění pochybností. U stěžovatelky bylo provedeno místní šetření, které ale dle záznamů finančního úřadu pochybnosti neodstranilo. Finanční úřad pak rozeslal několik dožádání dodavatelům stěžovatelky k poskytnutí dokladů a informací o jejich vzájemné spolupráci. Následně finanční úřad zahájil daňovou kontrolu, na základě které bylo DPH vyměřeno v původně tvrzené výši. Celý postup k odstranění pochybností trval sedm měsíců a jednotlivé kroky byly činěny postupně nikoli současně (tam kde to bylo možné) a byly mezi nimi značné prodlevy, které byly dle vyjádření finančního úřadu způsobené nedostatečným personálním zázemím.

NSS v daném rozsudku uvedl, že není přípustné, aby postup, který byl koncipován jako rychlé a efektivní odstranění pochybností, byl nedůvodně prodlužován a překračoval zákonný rámec k tomu určený. NSS dále konstatoval, že není v jeho kompetenci, aby posuzoval, v který okamžik se postup k odstranění stal již nezákonným. Je potřeba vzít v úvahu všechny okolnosti daného případu, například běžné chybovost či běžné prodlevy, a proto danou věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí by se zejména měl vyslovit k otázce, kdy se již postup k odstranění pochybností stal nezákonným v důsledku toho, že v něm finanční úřad nekonal s takovou rychlostí, kterou tento postup vyžaduje. K těmto otázkám se městský soud dosud nevyjádřil, ale jeho rozhodnutí bude jistě zajímavé dále sledovat.

 

Přiměřenost výdajů

V rozsudku č. 6 Afs 55/2017-33 stěžovatel provozoval dvě ordinace, ve kterých měl 1 pevnou linku a k tomu 6 dalších mobilních telefonů. Cenu za všechny telefony si uplatňoval jako daňový výdaj související s provozem jeho ordinací. Správce daně zahájil u Stěžovatele daňovou kontrolu a dospěl k závěru, že nebyla prokázána oprávněnost výdajů za telefonní služby.

NSS souhlasil s úvahou správce daně, že stěžovateli není možné bez dalšího automaticky uznat všechny výdaje na telefonní služby a nerozumí tomu, proč stěžovatel používal třikrát větší počet těchto přenositelných zařízení oproti počtu svých ordinací. NSS nevylučuje, že stěžovatel si mohl své podnikání v podobě provozování dvou ordinací uspořádat tak, že v obou těchto ordinacích musel mít neustále ve stejné době několik mobilních zařízení (byť tím by pravděpodobně popřel výhodu mobilních telefonů v podobě dosažitelnosti příjemce telefonního hovoru), ale v takovém případě mohl a měl prokázat, kdo a jak tyto mobilní telefony v jeho ordinacích v souvislosti s jeho podnikáním využíval. NSS proto považuje za správné, pokud daňové orgány uznaly výdaje pouze za dva mobilní telefony, u nichž není jakýchkoli pochyb, že byli používáni stěžovatelem a spolupracující osobou za účel provozování dvou ordinací stěžovatele.