Odpovědnost statutárního orgánu vůči věřitelům společnosti

Verze pro tiskSend by email

Nejvyšší soud v loňském roce posuzoval bohužel ne až tak neobvyklou situaci, kdy jednatel jménem společnosti, která již byla ve stavu úpadku, objednal zboží u dodavatele, za které společnost nezaplatila. Tento věřitel však svou pohledávku na zaplacení kupní ceny nepřihlásil do insolvenčního řízení následně zahájeného vůči společnosti, ale žalobou se domáhal náhrady přímo za jednatelem.

Základním předpokladem pro úspěšné dovolání se odpovědnosti statutárního orgánu za nepodání včasného insolvenčního návrhu ovšem je přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení.

Nicméně nepřihlášení své pohledávky do insolvenční řízení či ani samotné nenaplnění předpokladů vzniku odpovědnosti statutárního orgánu za nepodání včasného insolvenčního návrhu stále nezbavují věřitele práva domáhat se uspokojení této pohledávky z titulu ručení statutárního orgánu za škodu, kterou společnosti způsobil porušením péče řádného hospodáře.

Z tvrzení obsažených v žalobě ovšem musí být zřejmé, zda se věřitel náhrady své pohledávky za členem statutárního orgánu domáhá z titulu nepodání včasného insolvenčního návrhu tímto členem a proto se mu v insolvenčním řízení dostalo nižšího uspokojení, než kdyby byl insolvenční návrh podán včas, anebo naopak z titulu, že tento člen statutárního orgánu způsobil společnosti škodu porušením své povinnosti péče řádného hospodáře, a proto se věřitel nemůže domoci uspokojení své pohledávky na samotné společnosti a nezbývá mu tak, než žalovat přímo člena statutárního orgánu, který v důsledku porušení svých povinností za závazky společnosti ručí.

Druhé varianty věřitelé využívají mimo jiné v případě, že z jakéhokoliv důvodu svou pohledávku včas nepřihlásí do insolvenčního řízení vedeného vůči společnosti.

Lze shrnout, žalobní návrh v obdobných situacích musí být formulován pečlivě a s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Při volbě z výše uvedených možností musí být věnována pozornost, zda pro zvolenou možnost byly splněny podmínky a předpoklady stanovené zákonem a dotvořené ustálenou judikaturou.

Nadto je nutné připomenout, že případ posuzovaný Nejvyšším soudem v komentovaném rozhodnutí se odehrál ještě za účinnosti staré právní úpravy obchodním zákoníkem, přičemž současný zákon o obchodních korporacích klade na členy statutárního orgánu výrazně přísnější požadavky, pokud jde o jejich povinnosti při obchodním vedení společnosti. Současně umožnuje domáhat se po statutárních orgánech ručení za jejich pohledávky, pokud tito neučinili vše rozumně předpokládatelné k odvrácení hrozícího úpadku. Toto ručení může být přitom velmi jednoduchý a silný nástroj pro věřitele, jak svou jinak vůči společnosti pravděpodobně nedobytnou pohledávku uspokojit.