Daň z nabytí nemovitých věcí jako součást pořizovací ceny

V souvislosti s postupnou změnou poplatníka daně z nabytí nemovitých věcí při převodu vlastnictví k nemovitým věcem, kdy se poplatníkem této daně stal nabyvatel (kupující), se mezi odborníky jak v rámci státní správy, tak v rámci účetní a daňové veřejnosti, liší názory na správné účetní a daňové posouzení nákladu, který tato daň představuje. Nejasnosti vznikají v tom, zda daň z nabytí nemovitých věcí představuje u nabyvatele jednorázový daňový výdaj v okamžiku zaplacení, nebo zda se se stává součástí vstupní ceny nabývané nemovité věci, a do daňových výdajů se uplatní postupně formou daňových odpisů.

V závěrech koordinačního výboru uzavřeného na konci roku 2018 se daňová správa nakonec přiklonila k názoru, že v případě vzniku daňové povinnosti z titulu úplatného nabytí vlastnického práva k nemovité věci (tj. na základě kupní smlouvy), má náklad na daň z nabytí nemovitých věcí příčinnou souvislost s pořízením dlouhodobého hmotného majetku a do doby jeho zařazení je součástí jeho ocenění a má tak vstoupit do pořizovací ceny. Není-li přiměřená jistota (pokud v daném případě není známa přesná výše daně), má účetní jednotka povinnost vytvořit dohadnou položku a zahrnout ji do ocenění dotčeného majetku. Provozním nákladem popř. výnosem bude v dané souvislosti pouze případný rozdíl mezi stanovenou daní a zaplacenou zálohou, resp. rozdíl mezi skutečnou výší daně a jejím odhadem.

Z pohledu zákona o dani z příjmu lze na základě výše uvedených stanovisek konstatovat, že v případě, kdy: · daň z úplatného nabytí nemovitých věcí bude zaúčtována jako součást pořizovací ceny nemovité věci, bude v základu daně uplatněna prostřednictvím daňových odpisů · případný rozdíl mezi stanovenou daní a zaplacenou zálohou bude zaúčtován do provozních nákladů (viz zrušení dohadné položky) a bude se za předpokladu splnění všech zákonem stanovených podmínek jednat o daňově uznatelný výdaj podle § 24 odst. 2 písm. ch).