Nejvyšší soud ČR se ve svém rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1993/2019 ze dne 11.09.2019 zabýval především vymezením pojmu obchodního vedení společnosti a odchýlil se od dosavadní judikatury. Za obchodní vedení tak Nejvyšší soud nově považuje organizování a řízení běžné podnikatelské činnost, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti, a to bez ohledu na to, zda je vykonává samo představenstvo společnosti či představenstvem pověřený člen anebo třetí osoba.
Nezáleží tedy na tom, kdo činnost vykonává, ale jaká je její povaha. Pokud tedy, jako v posuzovaném případě, uzavře člen představenstva se společností pracovní smlouvu ohledně výkonu činností, které jsou považovány za obchodní vedení, nevznikne mezi ním a společností pracovněprávní vztah. Daný vztah se však bude v návaznosti na toto smluvní ujednání řídit zákoníkem práce tam, kde nebude narážet na kogentní normy týkající se vztahu mezi obchodní společností a jejím statutárním orgánem. S daným stanoviskem souvisí rovněž to, že při rozhodování o obchodním vedení nemůže člen představenstva podléhat pokynům jiného vedoucího pracovníka, který není členem představenstva.
Kromě toho Nejvyšší soud upozornil na potřebu rozlišovat mezi obchodním vedením společnosti a jejím strategickým řízením. Zákaz udělovat představenstvu pokyny ohledně obchodního vedení stanovený v § 435 z.o.k se totiž strategických rozhodnutí (v souladu se zákonem či stanovami svěřených jinému orgánu společnosti) netýká.
