Kdy je přítomnost kamerového zařízení na pracovišti legitimním nástrojem ochrany zaměstnavatele a kdy už se jedná o zásah, který je u nás nepřípustný? A co když je kamerové zařízení pouhou atrapou? K této otázce se vyjádřil Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) a Inspekce práce ve svém nedávném šetření, iniciovaném zaměstnaneckým podnětem.
Konkrétní případ, kterým se ÚOOÚ zabýval, byl navíc obohacen o skutečnost, že prostory zaměstnavatele, byly vybaveny jak skutečně funkčními kamerami, tak jejich atrapami na místech, kde by mohly být považovány za zásah do soukromí, např. toalety. Tento, na první pohled elegantní kreativní výklad zákona, však neobstojí při pohledu druhém, jak nakonec říká závěr šetření obou úřadů.
Je jasné, že nefunkčními kamerami nemohlo docházet k porušení povinností týkajících se shromažďování údajů. Tento závěr proto následovalo postoupení věci inspektorátu práce, který dospěl k tomu, že problém leží v povinnosti zaměstnavatele poskytovat zaměstnancům příznivé pracovní podmínky.
Tento termín nemá jednoznačnou a pevnou definici, inspekce práce však dospěla k závěru, že umísťováním atrap na místa, kde jinak používání kamer dovoleno není, dochází k nátlaku na zaměstnance, je v rozporu s povinností zaměstnavatele poskytovat příznivé pracovní podmínky a takový postup zaměstnavatele je proto právně závadný.
Závěrem se sluší říci, že při posuzování povinností libovolné strany, dle pracovního práva, je třeba brát ohledy na komplexnost a všemožná zákoutí dnešních pracovněprávních systémů a řídit se pravidlem, že prevence, je vždy levnější než léčba.