Dne 29. února 2024 vydal SDEU rozsudek C-314/22, který se zabýval otázkou lhůty pro vrácení daně z přidané hodnoty v případě nedobytných pohledávek.
Bulharská společnost Consortium Remi Group se zabývala výstavbou budov a zařízení. V roce 2020 se ocitla v platební neschopnosti a vstoupila do insolvenčního řízení, současně čelila historickým doměrkům DPH.
Ačkoli bulharské právo neobsahovalo možnost získat zpět DPH u nedobytných pohledávek (§ 46 ZDPH), společnost požádala o vrácení DPH z vystavených faktur od roku 2006 až 2010, které nebyly jejími odběrateli dosud zaplaceny. Nárok chtěla započíst oproti svému dluhu u finančního úřadu. Žádost byla správcem daně zamítnuta zejména na základě uplynutí prekluzivní lhůty pro opravu daně a nepředložení dostatečných důkazů o nezaplacení pohledávek.
V případu Consortium Remi Group rozhodoval Soudní dvůr tedy o tom, kdy může začít běžet lhůta pro opravu odvedené daně v situaci, kdy se pohledávka stane obtížně dobytnou. Soudní dvůr nestanovil pevný počátek takové lhůty, pokusil se jej vydefinovat relativně prostřednictvím hledání stupně nejistoty ohledně definitivního neuhrazení pohledávky. Domnívá se tedy, že by měla začít běžet až ode dne, kdy osoba povinná k dani mohla uplatnit svůj nárok na snížení daně. Český zákon o DPH, který odvíjí počátek běhu lhůty od data uskutečnění zdanitelného plnění, tak očividně pohledu Soudního dvora odporuje.
Dále SDEU opětovně potvrdil, že státy EU musí plátcům umožnit získat zpět DPH odvedenou z nedobytných pohledávek. To platí i v případech, kdy lokální právní úprava opravu DPH neumožňuje, jsou-li splněny podmínky vyplývající z práva EU.
Plátci, kteří u svých nedobytných pohledávek nejsou schopni naplnit podmínky § 46 ZDPH by měli zvážit využití přímého účinku práva EU, který jsou správci daně i české soudy povinni aplikovat.
