Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9.12.2014 významným způsobem posunul hranice ochrany zaměstnance, v rámci jeho postavení jakožto slabší smluvní strany ve vztahu k zaměstnavateli. Obecně v civilním soudním řízení platí, že nahrávky projevů osobní povahy, tedy projevů nesouvisejících s pracovní, obchodní či jinou veřejnou činností, učiněné bez souhlasu nahrávaného, nejsou přípustné jako důkazní prostředek, poněvadž významně narušují soukromí nahrávaného.
Ústavní soud ve svém nálezu toto pravidlo zejména pro pracovněprávní vztahy modifikoval. V pracovním právu se zaměstnanec považuje za slabší smluvní stranu a při ochraně jeho práv je k tomu nutné přihlížet. V případě, že tajné pořízení audiozáznamu směřuje k dosažení právní ochrany výrazně slabší smluvní strany významného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu, je takový audiozáznam, učiněný bez vědomí nahrávané osoby, přípustný i přesto, že obsahuje projevy osobní povahy. Toto právo však slabší straně nepřísluší vždy. Podmínkou je závažná újma, která slabší straně hrozí, a bez užití takové audionahrávky by k ní s největší pravděpodobností došlo.
