V nedávné době se Nejvyšší soud zabýval případem vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli, a to konkrétně stavem, kdy již není možné vydání zboží, jež bylo (neoprávněně) nabyto. V této situaci je na místě poskytnutí přiměřené peněžité náhrady za dodané zboží ve výši jeho obvyklé ceny, jako jeho ekonomické protihodnoty.
Specifikem kauzy bylo posouzení, zda má dojít k peněžité náhradě ve výši maloobchodní nebo velkoobchodní ceny zboží. Nejvyšší soud, jakožto orgán sjednocují soudní praxi, považoval tuto otázku jako stěžejní nejen z hlediska častých sporů mezi podnikateli, ale také kvůli chybějící definici „maloobchodu" a „velkoobchodu" v českém právním řádu. „Maloobchodem" se rozumí prodej zboží konečným spotřebitelům, zatímco „velkoobchodem" prodej zboží podnikateli za účelem jeho dalšího prodeje.
Co se týká samotné výše peněžité náhrady zboží mezi podnikateli, Nejvyšší soud do budoucna stanovil jako určující obvyklou cenu, za kterou podnikatelé takové nebo obdobné zboží obvykle nabývali, nikoliv cenu, za kterou je podnikatelé prodávali konečným (přímým) spotřebitelům.
