V projednávaném případě byla pohledávka vůči dlužníkovi několikrát postoupena a následně rozdělena mezi více věřitelů. Toto rozdělení pohledávky bylo zcela účelové a došlo k němu jen proto, aby mohl být podán insolvenční návrh.
Ústavní soud zdůraznil, že je třeba vyloučit nespravedlivé poškození kteréhokoli účastníka insolvenčního řízení. Jinými slovy, v insolvenčním řízení není důležitá jen rychlost a efektivita, ale rovněž spravedlnost a férový průběh. Dlužník tak se svými argumenty uspěl až v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Skutečným účelem insolvenčního řízení by tak měla být primárně ochrana veřejného zájmu spočívající na řádném prošetření věci a zjištění všech relevantních skutkových okolností. Za tímto účelem může insolvenční soud provádět i jiné než účastníky navrhované důkazy.
Dlužník má tedy právo bránit se před insolvenčním soudem a tvrdit všechny okolnosti vyvracející důvodnost insolvenčního návrhu podaného věřitelem, soud musí provádět i důkazy mimo rámec takových tvrzení. Pokud dlužník s těmito argumenty uspěje, může po věřiteli, který návrh podal, požadovat i náhradu škody, která mu šikanózním insolvenčním návrhem vznikla.
