V minulém týdnu se Ústavní soud zabýval návrhem skupiny poslanců na zrušení ustanovení zákoníku práce z důvodu jeho protiústavnosti. Konkrétně se jednalo o možnost zaměstnavatele dát výpověď dočasně práce neschopnému zaměstnanci, který hrubě porušuje režim povolených vycházek a nezdržuje se tak v místě svého pobytu. A to zároveň za současného vyloučení jeho následného nároku na podporu v nezaměstnanosti pro takového zaměstnance.
Ústavní soud však uvedený návrh zamítl, neboť neshledal, že by uvedená právní úprava byla v rozporu s ústavním pořádkem. Podle názoru soudu porušuje-li zaměstnanec své povinnosti v době dočasné pracovní neschopnosti, poškozuje tím svého zaměstnavatele. Nepracuje, neléčí se, a přesto požaduje od svého zaměstnavatele náhradu mzdy, čímž svého zaměstnavatele tak de facto „podvádí“. Nelze tak po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby nadále zaměstnával člověka, který jej „podvedl“, snažil se jej připravit o peníze nebo jej jinak vážně poškodil.
Zároveň však Ústavní soud zdůraznil, že zaměstnavatel může dát v takovém případě výpověď zaměstnanci pouze, pokud porušuje uvedenou povinnost zvlášť hrubým způsobem. Tím zákon brání, aby zaměstnavatel mohl tento výpovědní důvod zneužívat a porušení této povinnosti bude muset být posuzováno vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Podle argumentace soudu není ani tak významné, jak „zvlášť hrubé porušení“ zaměstnavatel hodnotí ve svém pracovním řádu nebo jiném vnitřním předpisu nebo jak má být hodnocen podle kolektivní smlouvy, popřípadě podle pracovní nebo jiné smlouvy, a soud není takovým vymezením při rozhodování o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru vázán.
Zaměstnavateli tak i nadále zůstává možnost dát výpověď dočasně práce neschopnému zaměstnanci, který zvlášť hrubým způsobem porušuje režim povolených vycházek.
