Případem náhrady škody vzniklé uchazeči o zaměstnání se nedávno zabýval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 615/17. Uchazeč se na základě nabídky uveřejněné Úřadem práce dostavil na pracoviště potenciálního zaměstnavatele. Tam mu jeden z pracovníků bez jakékoli smlouvy a bez řádného poučení o bezpečnosti práce zadal pracovní úkol „na zkoušku“. Pokud by se prokázal jako zdatný, uzavřel by s ním zaměstnavatel pracovní smlouvu, jinak by mu byla za odpracovaný čas pouze poskytnuta odměna na základě dohody o provedení práce, uzavřené až po ukončení zadané práce. K nešťastnému zvratu došlo v okamžiku, kdy si uchazeč při práci amputoval čtyři prsty na pravé ruce, což vedlo k trvalým zdravotním následkům.
Náhrady škody a ušlého výdělku se ovšem uchazeč na domnělém zaměstnavateli u soudu domáhal bezvýsledně. Soudy odkazovaly zejména na skutečnost, že uchazeči nevzniknul žádný pracovněprávní vztah. Po neúspěšném odvolání a dovolání se uchazeč obrátil na Ústavní soud, ten shledal, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a napadené rozsudky zrušil. V první řadě našel pochybení ve zdůvodnění absence pracovněprávního vztahu, a to byť i jen tzv. faktického pracovního poměru (výkon práce bez smlouvy).
I pokud by však obecné soudy řádně dospěly k závěru, že v dané věci skutečně neexistoval pracovněprávní vztah, nezohlednily skutečnost, že se uchazeč nacházel ve vztahu k zaměstnavateli v pozici slabší strany. To platí tím spíše, pokud uchazeč neměl status zaměstnance a nepodléhal tak ochraně m. j. zákoníku práce. Obecné soudy pak měly situaci posoudit pohledem obecné úpravy odpovědnosti podle občanského zákoníku, přičemž by vzaly v potaz, že uchazeč se nacházel v pozici slabší strany. Kromě skutečnosti, že otázka existence pracovněprávního vztahu je vykládána poměrně široce, tak pro zaměstnavatele plyne poučení, že i uchazeč nebo jiná osoba, u které panují pochybnosti o existenci pracovněprávního vztahu, požívá ochrany slabší strany a může se tak dovolávat vyššího standardu ochrany.
