Ústavní soud se v nálezu sp. zn III. ÚS 4129/18 ze dne 05.03.2019 zabýval vymáháním dluhu ze smlouvy o úvěru, a to s ohledem na posuzování schopnosti dlužníka úvěr splácet a případnou neplatnost takové smlouvy pro rozpor jejích ustanovení s dobrými mravy.
V nálezu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, ze dne 01.04.2015, dle kterého je součástí odborné péče poskytovatele úvěru i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá pouze na údaje o schopnosti splácet poskytnuté žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, příp. si je nechá žadatelem doložit. Pokud tak nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za který mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu.
Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom, jak uvádí Ústavní soud, konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další), dle kterého má poskytovatel úvěru povinnost (a nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka – spotřebitele na základě dostatečných informací. Přitom na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že za předpokladu, že dlužník je v postavení spotřebitele, má poskytovatel úvěru před uzavřením předmětné smlouvy jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
