Ústavní soud ve svém nálezu z října 2021 vyslovil důležitý názor týkající se sporu o započtení času na přestávku a oddech do pracovní doby.
V tomto specifickém případě se jednalo o výkon práce jako hasič – strojník, který byl, mimo jiné, povinen být neustále připraven k zásahu, a to do 3 minut na nejvzdálenějším místě letiště. Nejvyšší soud k dovolání zaměstnance uzavřel, že se nejedná o práci, která nemůže být přerušena, a tím pádem čas strávený stěžovatelovou přestávkou nelze do pracovní doby započítat.
S tím však Ústavní soud nesouhlasil, přičemž jeho argumentace byla založena na následujících bodech:
- dle ustálené judikatury ÚS náleží za výkon závislé práce pro zaměstnavatele spravedlivá odměna;
- pokud měl zaměstnanec povinnost zasáhnout nejpozději do 3 minut, jednalo se o práci, která nemohla být přerušena bez ohledu na to, zda k zásahu došlo, či ne (avšak může být odměňována dle jiných zásad než doba „běžného“ výkonu práce);
- úprava započtení času na oddech a jídlo vychází z unijního práva a je tedy nutné jej pro správnou interpretaci právní úpravy vzít v potaz. Judikatura Soudního dvora EU pak uzavírá, že do pracovní doby spadají i všechny doby pracovní pohotovosti, během nichž jsou zaměstnanci uložena omezení, která významně ovlivňují jeho možnost volně nakládat se svým časem a věnovat se vlastním zájmům.
Lze tedy uzavřít, že pokud je pracovníkovi stanovena doba pracovní pohotovosti, při které podléhá takovým omezením, která významně ovlivní jeho možnost nakládat se svým časem a věnovat se svým zájmům, bude takové doba započítána do jeho pracovní doby a tím pádem vznikne zaměstnanci nárok na odměnu.
