Soudní dvůr EU ve vztahu k německé právní úpravě, nicméně s dopadem do právních úprav všech zemí EU rozhodl, že nárok na dovolenou nepodléhá promlčení, pokud zaměstnavatel nedodržel svou (Soudním dvorem EU již dříve judikovanou) povinnost zaměstnance na nebezpečí promlčení nároku na dovolenou předem upozornit. V praxi tak vyhověl nároku zaměstnankyně, která se domáhala od roku 2018 proplacení nároku na dovolenou vznikajících od roku 1996 (rozsudek ESD ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. C-120/21).
Zatímco v Německu se nyní spekuluje o možné vlně žalob na proplacení starých nároků na dovolenou, situace v České republice se zdá být přehlednější:
Nevyčerpáním nároku na dovolenou ani do konce roku následujícího po roce, kdy nárok vznikl, nezaniká nárok ani se následně nepromlčuje. Zaměstnavatel se však vystavuje sankci ze strany Úřadu práce, který by proto měl o nevyčerpaných nárocích svých zaměstnanců být nejen dobře informován, ale dovolenou aktivně nařizovat. Od 1.6. roku následujícího po roce vzniku nároku na čerpání dovolené nadto přísluší právo vybrat si dovolenou na základě oznámení alespoň 14 dní předem též zaměstnanci (tedy bez souhlasu zaměstnavatele si datum čerpání dovolené zvolit).
Byť takováto úprava v ČR neplatila vždy a např. dle úpravy platné do konce roku 2011 nárok na dovolenou po konci roku následujícího po roce vzniku nároku propadal. V případech, kdy by zaměstnanci uplatňovali nároky na dovolenou za roky platnosti staré právní úpravy, bude nutné je posoudit optikou výkladu Soudního dvora EU, resp. lze očekávat, že jako nezaniklé a nepromlčené je budou posuzovat i soudy ČR. Zejména proto, že právo na dovolenou je vykládáno na evropské úrovni jako "základní zásada sociálního práva Unie kogentní povahy" (rozsudek ESD ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. C-684/16).
Platná česká právní úprava již nyní chrání právo zaměstnance, když nárok na dovolenou chápe jako nemajetkové právo, které proto nepodléhá promlčení. A protože umožňuje proplacení náhrady za dovolenou vždy pouze při skončení pracovního poměru, teprve poté dojde ke splatnosti peněžního nároku zaměstnance na náhradu za veškerou nevyčerpanou dovolenou, a tedy počátku běhu promlčecí lhůty. Zaměstnanec má tak právo uplatnit své finanční nároky na náhradu za dovolenou po dobu tří let od konce pracovního poměru bez ohledu na rok ve kterém vznikly. Dohoda, ve které by se zaměstnanec zavazoval k omezení tohoto práva, či snad k propadnutí nároků na dovolenou během trvání pracovního poměru by byla z důvodu ochrany zaměstnance jako slabší strany neplatná.
