Německý Zemský pracovní soud spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko vydal významný rozsudek týkající se povinnosti zvedat telefon či číst pracovní zprávy mimo pracovní dobu.
V předmětné záležitosti se jednalo o zaměstnance, který vykonával práci na pozici zdravotníka záchranné služby. Pracovní doba zaměstnance činila 48 hodin týdně, a to včetně pracovní pohotovosti, neboť mezi radou zaměstnanců a zaměstnavatelem bylo ujednáno, že zdravotničtí záchranáři mohou být narychlo povoláni k výkonu práce, a to např. při náhlém onemocnění některého z kolegů. O skutečnosti, že má zaměstnanec nastoupit k výkonu práce jako náhradník za jiného zaměstnance, musel dle vnitřního předpisu zaměstnavatel informovat příslušného zaměstnance nejpozději do 20:00 hod. předchozího dne.
V judikovaném případě však zaměstnavatel v 06:00 hod. ráno zavolal zaměstnanci, aby ho povolal do práce na tentýž den od 7:30 hod. Zaměstnanec telefon nezvedl, proto mu zaměstnavatel následně poslal SMS zprávu. Ani na tu však zaměstnanec nezareagoval. Zaměstnanec odpověděl na SMS zprávu až v 7:30 hod., aby sdělil, že se může dostavit na pracoviště.
Podobná situace se opakovala o několik měsíců později, kdy zaměstnavatel mimo pracovní dobu kontaktoval svého zaměstnance e-mailem. Na ten zaměstnanec rovněž nereagoval.
Zaměstnavatel považoval chování svého zaměstnance v obou případech za neomluvenou absenci a udělil mu nejprve napomenutí a poté výstrahu. Rovněž zaměstnanci za neomluvenou absenci pokrátil mzdu.
Zaměstnanec se žalobou u soudu domáhal určení, že napomenutí a výstraha mu byly dány neoprávněně a měly by proto být považovány za neplatné, a rovněž doplatku rozdílu mzdy, o kterou byl ochuzen. Zaměstnanec argumentoval tím, že si svůj mobilní telefon v době svého volného času nastavil z rodinných důvodu do tichého režimu a SMS nemohl přečíst z technických důvodů.
Zaměstnavatel naproti tomu argumentoval tím, že v souladu s vnitřními předpisy může být rozvrh směn měněn a že zaměstnanec je z důvodu povinnosti loajality vůči svému zaměstnavateli povinen používat svůj telefon tak, aby na něm byl kdykoliv dosažitelný.
Soud prvního stupně žalobu zaměstnance zamítl. Odvolací soud ovšem rozhodl spor ve prospěch zaměstnance, když případ uzavřel s tím, že zaměstnavatel může sice měnit rozvržení směn, ovšem zaměstnanec se o změně směny, na kterou má nastoupit, musí prokazatelně dozvědět, což v tomto případě nebylo prokázáno. Zaměstnanec není dle soudu povinen mimo svou pracovní dobu přijímat telefonní hovory ani číst SMS zprávy. Zaměstnavatel tedy musí dle soudu počítat s tím, že zaměstnanec si přečte poslané SMS zprávy až v okamžiku počátku jeho plánované směny. Teprve v tomto okamžiku totiž začíná výkon práce, ke kterému náleží i čtení pracovních zpráv doručených v mimopracovní době. Soud uzavřel, že je výsostným osobnostním právem každého zaměstnance určit si, zda a v jaké míře bude ve svém volném čase dosažitelný.
V českém právním prostředí obdobný judikát prozatím neexistuje. Pokud se však týká problematiky pracovních telefonních hovorů po pracovní době, názory právní teorie i praxe zde hovoří zcela jednoznačně, a sice v tom smyslu, že zaměstnanec není povinen pracovní hovory zvedat ani na ně jinak reagovat.
Zaměstnanec má obecně povinnost být dosažitelný na telefonu jednak v pracovní době, jednak v době tzv. pracovní pohotovosti. Pracovní pohotovostí je dle zákoníku práce „doba, v níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn. Pracovní pohotovost může být jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele.“ Za dobu pracovní pohotovosti přísluší zaměstnanci odměna nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku, pokud v době pracovní pohotovosti dojde k samotnému výkonu práce, náleží zaměstnanci standardní mzda, či plat.
Ani v ČR tedy není zaměstnanec mimo pracovní dobu a mimo dobu pracovní pohotovosti povinen přijímat pracovní hovory a může si i vypnout svůj telefon. Rovněž v době dočasné pracovní neschopnosti, tedy v době dočasné neschopnosti vykonávat práci, není zaměstnanec povinen zvedat zaměstnavateli telefon.
Pokud by tedy nadřízený zaměstnance byl toho názoru, že zaměstnanec si nemá vypínat svůj telefon ani mimo pracovní dobu, nejedná se o pracovní nařízení či příkaz v pravém slova smyslu, ale o pouhé doporučení. Pakliže by se zaměstnanec tímto doporučením neřídil, nejednalo by se o porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru a zaměstnanci za takové chování nelze uložit žádný postih ani z toho není možné vyvodit jakékoliv pracovněprávní důsledky.
