Rozsudek Nejvyššího správního soudu 9 Afs 147 2020-34 a navazující rozsudek Ústavního soudu IV.ÚS 2621/22 se týkají možnosti a oprávněnosti správce daně využít v rámci daňové kontroly informací získaných silničními kamerami od Policie ČR.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu se týkal záznamů z dopravních kamer o pohybu vozidla daňového subjektu, které Policie ČR poskytla správci daně pro účely daňové kontroly. Daňový subjekt podal přiznání k DPH za 4. čtvrtletí roku 2015, ve kterém vykázal nadměrný odpočet ve výši 413 499 Kč a následně za toto období podal dodatečné daňové přiznání k DPH, ve kterém nárokovaný odpočet navýšil o 244 491 Kč z důvodu nákupu automobilu pro účely svého podnikání. Správce daně prověřoval, zda nárok podnikatele na odpočet DPH je oprávněný. Daňový subjekt prokazoval nárok na odpočet dokladem o pořízení automobilu a evidencí jízd. Správce daně zjistil nesrovnalosti v knize jízd a následně vyzval Policii ČR k poskytnutí informací o pohybu motorového vozidla za období uvedené v knize jízd. Protože kniha jízd nesouhlasila se záznamy poskytnutými Policií ČR, správce daně neuznal navýšení nároku na odpočet DPH.
Daňový subjekt podal kasační stížnost k NSS, ve které namítal, že správce daně neměl právo kamerové záznamy vyžádat a že tak neměly být použity jako důkazní prostředek. Daňový subjekt namítal, že zpracování pohybu vozidla z kamerových systémů v konkrétním období na konkrétních komunikacích pro potřeby správce daně neodpovídá příslušnému ustanovení zákona o policii, kdy policie má zpracovávat informace v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů. Daňový subjekt deklaroval, že ke zpracování kamerových záznamů došlo až na základě výzvy správce daně, tedy primárně pro účely daňového řízení a nikoli pro vlastní účely Policie ČR a z tohoto důvodu nelze tyto údaje použít v daňovém řízení jako důkaz. NSS kasační stížnost zamítl s tím, že správce daně si vyžádal záznamy z kamer až poté, co je Policie ČR pořídila v rámci své vymezené činnosti a nikoli na výzvu správce daně. NSS námitku daňového subjektu o nezákonnosti kamerových záznamů jako důkazu v daňovém řízení odmítl a potvrdil postup správce daně.
Daňový subjekt podal dále ústavní stížnost, ve které argumentoval, že nenamítal proti tomu, že Policie ČR neměla oprávnění záznamy pořizovat, ale namítal to, že Policie ČR zpracovala předmětné záznamy pro daňové účely na základě výzvy správce daně, a protože NSS tuto námitku ignoroval, porušil právo podnikatele na spravedlivý proces. Ústavní soud této argumentaci podnikatele přisvědčil a rozsudek NSS zrušil.
Ústavní soud nezrušil rozhodnutí NSS z toho důvodu, že bylo prokázáno, že daňový subjekt měl nárok na odpočet DPH, nebo Policie ČR neměla oprávnění pořizovat záznamy o předmětném vozidlu, případně neměla oprávnění tyto záznamy vydat správci daně, ale z toho důvodu, že Policie ČR pro potřeby správce daně záznamy utřídila a tyto zpracované záznamy správci daně předala.
