Rozsudek Nejvyššího správního soudu 3 Afs 165/2024 zkoumal případ, kdy nadnárodní skupina řízená japonskou mateřskou společností se rozhodla ukončit původní výrobu a nahradit ji výrobou komponentů ze zcela odlišného odvětví. Toto rozhodnutí bylo přijato centrálně na úrovni mateřské společnosti a česká dceřiná společnost byla povinna jej realizovat. Vynaložila tak značné finanční prostředky na přestavbu výrobních hal, pořízení nových technologií, instalaci výrobních linek a školení zaměstnanců. Tyto náklady hradila výhradně ze svých zdrojů a bez jakékoliv finanční kompenzace ze strany matky. Výsledem byla daňová ztráta, která přesáhla 70 milionů korun. Společnost ji uplatnila v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob, s čímž se finanční úřad neztotožnil a daňovou ztrátu společnosti v rámci daňové kontroly snížil a dospěl k závěru, že vzniklá ztráta neodpovídá principu tržního odstupu.
V rámci následného soudního řízení NSS dal finančnímu úřadu za pravdu a konstatoval, že je nutné zkoumat, zda v důsledku vztahu mezi spojenými osobami nedošlo k nastavení podmínek, na které by nezávislý podnik nepřistoupil. V daném případě šlo o přenesení značných investičních nákladů na dceřinou společnost bez odpovídajícího protiplnění.
Důležitým bodem rozsudku bylo také rozšíření pojetí pojmu „transakce“. NSS konstatovat, že transakcí nejsou pouze smluvně upravené dodávky zboží či služeb, ale i ekonomické důsledky strategických rozhodnutí v rámci skupiny. Rozhodující není forma, nýbrž obsah vztahu. Pokud mateřská společnost svým rozhodnutím vytvoří situaci, v níž dceřiný podnik nese náklady nebo rizika bez adekvátní kompenzace, vzniká tím závislá transakce ve smyslu Směrnice OECD.
Daňový subjekt tedy před soudem neobhájil svoji argumentaci, že Směrnice OECD neukládá povinnost automatické kompenzace startovacích nákladů, ani to, že investice do nové výroby byla hrazena z vlastního kapitálu, do něhož skupina dlouhodobě investovala. Dále se snažil argumentovat, že rozdělení rizik a funkcí se má promítat do nastavení cen v pozdějších obdobích, kdy již probíhá výroba a dochází k prodeji výrobků.
NSS se však z argumentací neztotožnil a uvedl, že v postavení nezávislého podniku by takový požadoval buď přímou kompenzaci nákladů, nebo smluvní zajištění odbytu, případně jinou formu ekonomického protiplnění. Absence jakékoli formy kompenzace podle soudu představovala zásadní odchylku od tržních podmínek a snížení daňové ztráty správcem daně je oprávněné.
