Okamžité zrušení pracovního poměru patří k institutům pracovního práva, které se na pracovišti téměř automaticky dostávají ke slovu ve chvíli, kdy přeroste napětí ve fyzický konflikt. Nejvyšší soud však ve svém usnesení ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1154/2025 zdůraznil, že realita je mnohdy složitější a že ani fyzické napadení kolegy nemusí automaticky znamenat, že zaměstnavatel mohl platně ukončit pracovní poměr ze dne na den. Zdá se to nepochopitelné? Záleží totiž na tom, co se skutečně stalo a v jakém kontextu.
Ne všechno je černobílé
Nejvyšší soud zdůraznil, že okamžité zrušení pracovního poměru s odkazem na hrubé porušení povinnosti zaměstnancem je krajním řešením, k jehož aplikaci by se mělo sahat až v momentě vyčerpání všech dalších institutů chránící pořádek na pracovišti a chránící zaměstnavatele. Při posuzování, zda šlo o opravdu vážné porušení pracovních povinností, hraje roli např. předchozí chování zaměstnance, míra vyprovokování nebo rovněž to, zda šlo o ojedinělý exces. Jinými slovy, i nepříjemná situace může mít polehčující okolnosti a může vést k neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru pro neoprávněnost využití tohoto institutu.
Co si z toho odnést do praxe
Pro zaměstnance je dobré vědět, že okamžité zrušení pracovního poměru nemusí být vždy definitivní a že má smysl se bránit. Zaměstnavatelé by si naopak měli uvědomit, že okamžité zrušení pracovního poměru musí být opravdu dobře odůvodněné, jinak u soudu často neobstojí. Tento přístup Nejvyššího soudu podporuje lidský úhel pohledu s akcentem na konkrétní okolnosti případu při posuzování pracovněprávních konfliktů. Právě tento způsob ukončení pracovního poměru - s odkazem na nutnost jednat rychle - často končí u soudu, protože zaměstnavatelé podcení přípravu dokumentů a neporadí se ohledně jejich obsahu a také principiální možnosti či rizikovosti v danou situaci takto pracovní poměr ukončit.
