Základní povinností člena statutárního orgánu právnické osoby je jednat s péčí řádného hospodáře. Ta se projevuje především v povinnosti jednat pečlivě, s nezbytnou loajalitou a znalostmi. Povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu, pokud se právnická osoba dostane do úpadku, je jedním ze základních projevů péče řádného hospodáře, tedy v situaci, kdy má více věřitelů a není schopna plnit své splatné závazky, případně pokud její dluhy převyšují hodnotu majetku. Podstatou této právní úpravy je ochrana věřitelů a snaha zakročit včas, dokud ve společnosti zbývá ještě nějaký majetek. Pokud statutární orgán tuto povinnost poruší a návrh nepodá, odpovídá věřitelům za škodu, která jim v důsledku jeho nečinnosti vznikne.
Posouzení odpovědnosti vedení společnosti v situaci, kdy firma zanikne bez řádného insolvenčního řízení, posuzoval Nejvyšší soud. V daném případě se žalobce domáhal náhrady škody ve výši zhruba 130 tisíc korun po bývalých jednatelích společnosti, která mu dlužila za dodávky elektřiny. Dluh soudně přiznán, ale společnost mezitím skončila v likvidaci. Likvidátor následně zjistil, že společnost nemá žádný majetek, a proto nebylo možné insolvenční řízení ani zahájit, a tak společnost byla následně vymazána z obchodního rejstříku.
Soud prvního stupně žalobu zamítl - nárok považoval za promlčený a nebylo podle něj prokázáno, že jednatel měl vědomost o úpadku společnosti. Vrchní soud v Praze následně rozhodnutí potvrdil, i když z jiného důvodu. Opřel se o doslovné znění insolvenčního zákona, podle kterého se škoda způsobená nepodáním insolvenčního návrhu standardně určuje jako rozdíl mezi výší pohledávky zjištěné v insolvenčním řízení a částkou, kterou věřitel v insolvenci skutečně obdržel. Odvolací soud proto dovodil, že pokud žádné insolvenční řízení neproběhlo a úpadek společnosti nebyl formálně zjištěn, nejsou splněny podmínky pro vznik nároku na náhradu škody vůči jednateli.
Nejvyšší soud však tento přístup odmítl a rozhodnutí nižších soudů zrušil. Zhodnotil, že možnost žádat náhradu škody po jednateli nelze automaticky podmínit tím, aby proběhlo insolvenční řízení. Pokud věřitel objektivně neměl možnost svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásit, protože jednatelé nepodali insolvenční návrh, ačkoliv jej podat měli, a společnost skončila v likvidaci a následně byla vymazána z obchodního rejstříku, nelze k podmínce proběhlého insolvenčního řízení přihlížet. Opačný výklad by totiž vedl k situaci, že by se jednatelé, kteří svou nečinností připraví společnost o veškeré prostředky, tímto postupem vlastně zcela zbavili osobní odpovědnosti.
A co si z toho odnést?
I v případech, kdy zadlužená společnost zanikne a je vymazána z obchodního rejstříku bez předchozího insolvenčního řízení, nelze automaticky vyloučit osobní odpovědnost člena voleného orgánu právnické osoby vůči věřitelům. Skutečnost, že společnost již právně neexistuje, nezbavuje statutární orgány povinnosti nahradit vzniklou škodu. Toto rozhodnutí tak zásadně posiluje pozici věřitelů. Pro statutární orgány je zároveň výrazným varováním. Ignorování finančních problémů společnosti a nepodání insolvenčního návrhu včas může vést k osobní odpovědnosti, a to i tehdy, pokud společnost mezitím projde likvidací a bude vymazána z obchodního rejstříku bez zahájení insolvenčního řízení.
