Nejvyšší správní soud potvrdil, na základě svého rozsudku 7 Afs 334/2020 – 26 ze dne 27.09.2022, povinnost osoby povinné k dani oznámit správci daně své skutečné sídlo.
Rozsudek se týká společnosti, která je zapsána v obchodním rejstříku pod virtuální adresou a která odmítla sdělit, i přes výzvu finančního úřadu, její skutečné místo vedení. V důsledku tohoto jednání byla společnost klasifikována jako tzv. nespolehlivý plátce DPH, neboť příslušný finanční úřad usoudil, že došlo k zásadnímu porušení zákonné povinnosti součinnosti poplatníka. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku odkazuje na znění zákona o DPH, (§4 (1)i)) které říká, že sídlem osoby povinné k dani je místo jejího vedení, kterým se rozumí místo, kde jsou přijímána zásadní rozhodnutí týkající se řízení osoby povinné k dani, popřípadě místo, kde se schází její vedení. Nemá-li fyzická osoba místo svého vedení, rozumí se sídlem u této osoby místo jejího pobytu. Toto místo může také představovat na příklad tedy i soukromé bydliště jednatele.
Nejvyšší správní soud rovněž potvrdil zákonnou možnost zvolit si jako sídlo v obchodním rejstříku virtuální adresu, která však nemusí nutně odpovídat místu skutečného vedení.
I když je toto soudní rozhodnutí vydáno k právním ustanovením zákona o DPH je třeba při volbě virtuálního sídla jako sídla společnosti primárně zvážit i dopady v oblasti daně z příjmů právnických osob, neboť otázka daňového rezidenství závisí na skutečném místě vedení, nikoli na sídle uvedeném v obchodním rejstříku.