Co se rozumí pod pojmem karuselový či kolotočový podvod?
Situace, v nichž jeden z účastníků řetězce dodavatelů neodvede státní pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem šesté směrnice, neboť uskutečněné operace neodpovídající běžným obchodním podmínkám (rozsudek Nejvyššího správního soudu 9 Afs 44/2011 či 9 Afs 72/2009).
Je zapojení v řetězci dodavatelů, kteří se podílejí na tzv. karuselovém podvodu, důvodem ke ztrátě nároku na odpočet?
V zásadě ano – právní předpisy mohou stanovit, že osoba povinná k dani, v jejíž prospěch se dodání zboží nebo poskytnutí služeb uskutečnilo a která věděla, nebo měla důvody se domnívat, že by DPH nebo její část zůstala nezaplacena, může být spolu s daňovým dlužníkem společně a nerozdílně odpovědná za odvod daně. ALE – „subjekty, které přijmou veškerá opatření, která od nich mohou být rozumně vyžadována, aby zajistily, že jejich operace nejsou součástí řetězce dodávek, jehož součástí je operace poskvrněná podvodem na DPH, musejí mít totiž možnost důvěřovat legalitě uvedených operací, aniž by riskovaly, že budou společně a nerozdílně odpovědné za odvod této daně splatné jinou osobou povinnou k dani" (rozsudek Evropského soudního dvora (nyní Soudní dvůr EU) C-384/04).
Proto platí, že pokud je dodání uskutečněno pro osobu povinnou k dani, která nevěděla a nemohla vědět, že dotyčné plnění je součástí podvodu spáchaného prodávajícím, nemůže tato osoba ztratit nárok na odpočet (rozsudek Evropského soudního dvora (nyní Soudní dvůr EU) ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04). Nárok osoby povinné k dani, která uskutečnila plnění, na odpočet DPH odvedené na vstupu rovněž není dotčen okolností, že v řetězci dodávek, v němž byla tato plnění uskutečněna, je jiné plnění, které předchází nebo následuje po plnění uskutečněním touto osobou povinnou k dani, zasaženo podvodem s DPH, aniž by to posledně uvedená osoba věděla nebo mohla vědět (rozsudek Evropského soudního dvora (nyní Soudní dvůr EU) ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03).
Jakým způsobem lze prokázat nárok na odpočet DPH?
Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď, která by se uplatnila ve všech případech. Přesto lze v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu nalézt určitá vodítka, jakým způsobem může osoba povinná k dani prokázat svůj nárok na odpočet DPH.
Obecně platí, že „[p]rokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním" (rozsudek Nejvyššího správního soudu 5 Afs 188/2004). To znamená, že nárok na odpočet by měl jednak vyplývat z dokladů předložených osobou povinnou k dani správci daně a jednak by se skutečnosti vyplývající z dokladů měly shodovat s faktickým průběhem transakce.
Ve svém dalším rozsudku sp. zn. 9 Afs 81/2007 Nejvyšší správní soud uvedl příklad dokladů, které v daném případě osoba povinná k dani předložila správci daně a které se soudu zdály dostačující, resp. soudu není zjevné, jakými dalšími důkazy může daňový subjekt přijetí zdanitelného plnění prokázat: „Jestliže totiž daňový subjekt doložil přijatou fakturou, že zboží koupil, výdajovým dokladem, že ho zaplatil, skladovou evidencí a inventurními seznamy, že zboží skladoval, a následně vydanou fakturou a výpisy z účtu, že toto zboží prodal, přičemž bylo doloženo, že dodavatelé i odběratelé jsou existujícími subjekty, když daňový subjekt navrhl i výslechy svědků a doložil řádně (což rovněž nebylo zpochybněno) vedené účetnictví, dle Nejvyššího správního soudu již není možné na něm spravedlivě požadovat doložení ještě i jiných důkazních prostředků."
