V rámci výše zmíněného rozsudku se řešila otázka, zda-li je havarijní pojištění vozidel, které je poskytováno jako součást nájemní smlouvy a které hradí nájemce spolu s nájmem, součástí hlavního plnění (tedy pronájmu vozidla) nebo se jedná o samostatné plnění.
Stěžovatel, společnost, která pronajímá závodní auta, v rámci nájemní smlouvy účtoval klientům poměrnou část nákladů spojenou s havarijním pojištěním a v souladu s § 36 odst. 11 zákona o DPH a metodickým pokynem vydaným Finanční správou č. j. 18/86 193/2008 tuto částku nezahrnoval do základu daně pro DPH, jelikož považoval pojištění za pouhou přefakturaci nákladů nájemníkovi. Finanční úřad dospěl k závěru, že postup dle §36 odst. 11 není v daném případě správný a příslušnou výši DPH doměřil.
Krajský soud a následně Nejvyšší správní soud potvrdily závěry správce daně, že havarijní pojištění je tak v tomto případě tak těsně spjato s hlavním plněním (pronájmem vozidla) a tvoří jediné nerozdělitelné hospodářské plnění, že jej není možné oddělit. Přefakturace proto musí být, v tomto konkrétním případě považována za plnění vedlejší ve vztahu k plnění hlavnímu. Hlavním argumentem NSS bylo, že sjednání havarijního pojištění je nedílnou součástí smlouvy o nájmu a bez jejího naplnění by smlouva pozbyla platnost, což potvrdil i samotný stěžovatel. NSS zopakoval, že služba je považována za vedlejší ke službě hlavní, jestliže pro zákazníka neznamená cíl sama o sobě, ale slouží k lepšímu využití služby hlavní.
Zajímavé také je, že krajský soud sice přisvědčil stěžovateli, že postupoval zcela v souladu dle výše uvedeného metodického stanoviska finanční správy, nicméně přesto nepostupoval správně, protože informace je v rozporu se smyslem i dikcí §36 odst. 11 zákona o DPH. NSS názor krajského soudu týkající se metodického stanoviska nepotvrdil ani nevyvrátil. Dle NSS obsah § 36 odst. 11 a tedy i otázka jeho výkladu metodickým stanoviskem ministerstva financí by bylo na místě řešit tehdy, pokud by bylo stěžovatelem poskytováno závodníkům ještě jiné plnění pocházející původně od třetí osoby, jež by nebylo možno klasifikovat jako plnění vedlejší ve vztahu ke stěžovatelem poskytovanému plnění hlavnímu. A to v daném případě nenastalo.
