Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2016, č.j. 4 Afs 24/2016 – 37
Zákon o dani z příjmů nestanovuje podmínku přímé souvislosti vynaložených výdajů se souvisejícím příjmem ve stejném zdaňovacím období.
Výše uvedený rozsudek se zabýval případem, kdy žalobce, fyzická osoba, má ve svém vlastnictví bytovou jednotku, kterou pronajímá a jejíž příjmy jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob. Správce daně žalobci doměřil daň z příjmů fyzických osob na základě skutečnosti, že některé z bytů a garáž nacházející se v pronajímané jednotce nebyly po celé zdaňovací období pronajímány z důvodu špatného technického stavu a žalobce si, dle správce daně, chybně uplatnil celý odpis ve svém daňovém přiznání. Podle správce daně měl žalobce nárok pouze na poměrnou část odpisů, tedy za byty, které byly pronajímány a generovaly žalobci zdanitelné příjmy. Argumentace správce daně v tomto případě byla mylná, protože žalobce výše uvedené bytové jednotky a garáž neužívala k soukromým účelům.
Je důležité však rozlišovat situaci, kdy poplatník část svého majetku používá k soukromým účelům nebo majetek plně využívá a má v plánu využívat pouze k zajištění zdanitelných příjmů. Dočasné faktické omezení ve využití hmotného majetku, např. z důvodu technického stavu, jako tomu bylo v tomto případě, ještě neznamená, že daný majetek neslouží jako celek pouze k zajištění zdanitelných příjmů, není tedy nikoli ani z části využit k soukromým účelům, na které se pak vztahuje zákonná povinnost krátit daňové odpisy k danému majetku.
