Kam až sahá povinnost loajality zaměstnance k zaměstnavateli?

Vztah zaměstnance a zaměstnavatele je do značné míry vztahem specifickým. Právní teorie i soudní praxe předpokládá, že takový vztah bude možné označit jako „zvláštní vztah důvěry". Na to se pak vážou i příslušná práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele. Z toho lze dovodit, že zaměstnanec je povinen být vůči zaměstnavateli do značné míry loajální.Z nedávné soudní praxe, jakož i z aktuální literatury však vyplynulo, že loajalita nemůže a nesmí být zcela neomezená. Nejvyšší soud a posléze i Ústavní soud se nedávno zabývaly případem, kdy zaměstnanci pracující v provozovně čističky odpadních vod, odeslali příslušným úřadům dopis informující o katastrofálním stavu čističky. Zaměstnavateli byla udělena pokuta a zaměstnancům byl okamžitě zrušen pracovní poměr. Ti s okamžitým zrušením nesouhlasili a obrátili se na soud.

Až Ústavní soud dal za pravdu zaměstnancům, kdy uvedl, že okamžité zrušení nebylo v daném případě na místě. Podle jeho názoru zaměstnanci nechtěli dopisem poškodit zaměstnavatele – jejich úmyslem bylo poukázat na nebezpečí hrozící životnímu prostředí, jakož i zdraví a životům obyvatel. Spor se tak dostal znovu k odvolacímu soudu, který návrh opětovně (avšak ze zcela odlišných důvodů) zamítl. Bez ohledu na to však loajalita zůstává, dle názoru literatury i soudní praxe, nezbytným „stavebním kamenem" vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

I přes naprostou nezbytnost loajálního chování zaměstnance vůči zaměstnavateli je nutné pečlivě zvažovat každou situaci a každé případné porušení takové loajality. Jak je vidět na výše uvedeném příkladu, může být hranice mezi nezbytnou loajalitou a jiným veřejným zájmem velmi tenká.