Čerstvý rozsudek Nejvyššího soudu z listopadu 2018 přinesl do praxe nový náhled na řádný proces uzavírání konkurenčních doložek. V judikovaném případu šlo o to, že bývalí členové představenstva se soudili se společností o platnost konkurenční doložky, která byla sjednána s pouze věcným vymezením a postrádala osobní a místní vymezení. Občanský zákoník však ukládá, aby doložka obsahovala všechny tři zmíněné vymezení, kdy následkem absence některé z těchto náležitostí je tzv. nicotnost doložky. Nejvyšší soud ovšem došel k právnímu závěru, že výklad zákonných požadavků je nutno vždy vykládat v souladu se smyslem a účelem právní normy a nikoliv se jen formálně držet zákonného textu. Dle názoru Nejvyššího soudu je totiž nespravedlivé, aby doložka byla nicotná za předpokladu, kdy zavázaná strana, kterou má konkurenční doložka chránit, po sjednanou dobu (v důvěře v platnost a účinnost doložky) nevykonávala činnost soutěžní povahy (tedy vyhověla dohodě uzavřené s oprávněnou stranou), ale neobdržela za to sjednané protiplnění, protože by se ke konkurenční doložce nepřihlíželo pro její nicotnost. Nejvyšší soud se tedy uzavřel, že lze-li z ujednání o konkurenční doložce dovodit, jakou činnost a v jakém rozsahu nesmí zavázaná strana po určitou dobu vykonávat, pak taková to doložka bude zpravidla platná.
