Soudní dvůr Evropské unie vydal významný rozsudek týkající se možnosti finanční kompenzace za zájezd ovlivněný přijatými opatřeními v souvislosti s pandemií onemocnění Covid-19.
V předmětné záležitosti se jednalo o cestující, kteří si v prosinci 2019 zakoupili u německé cestovní kanceláře zájezd z Německa na ostrov Gran Canaria (Španělsko). Zájezd se měl uskutečnit v době od 13. do 27.03.2020. Cestující do cílové destinace skutečně odcestovali, ovšem dne 15.03.2020 španělská vláda rozhodla o přijetí opatření, která měla za cíl zamezit šíření v té době nového onemocnění Covid-19. Tato opatření spočívala v uzavření pláží na ostrově Gran Canaria a v zákazu vycházení na celém ostrově. V hotelu, kde byli cestující ubytováni, bylo umožněno opustit pokoje jen za účelem stravování, byl zavřen rovněž hotelový bazén a zcela zrušen zábavní program v hotelovém resortu. Situace vyvrcholila dne 20.03.2020 tím, že cestující museli odcestovat zpět domů do Německa.
Po návratu se cestující domáhali u cestovní kanceláře poskytnutí slevy ve výši 70 % z ceny zájezdu. To cestovní kancelář odmítla, cestující se proto se svým požadavkem obrátili na soud. Soud vyslovil pochybnosti nad odpovědností cestovní kanceláře za vady zájezdu ze dvou důvodů. Zaprvé s ohledem na skutečnost, že opatření proti šíření onemocnění Covid-19 byla v předmětné době přijata nejen ve Španělsku, ale rovněž v Německu, tedy v místě bydliště cestujících, a proto je dle soudu otázka, zda se nejednalo o „obvyklé okolnosti“, které v té době z důvodu nové pandemie panovaly prakticky v celé Evropě. Zadruhé pak s ohledem na skutečnost, zda přijatá opatření nebyla součástí „obecného životního rizika“. S těmito závěry soud řízení přerušil a předložil věc Soudnímu dvoru Evropské komise k řízení o předběžné otázce.
Právní rámec cestovních služeb je v Evropské unii harmonizován směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25.11.2015. SDEU tedy posuzoval předmětný případ ve světle této směrnice – s ohledem na její znění, kontext, cíl a historii jejího vzniku. Dle této směrnice má cestující nárok na slevu z ceny zájezdu v případě neposkytnutí nebo vadného poskytnutí cestovních služeb. Toto hledisko je velice jednoduché, neboť se jedná o objektivní zjištění v tom smyslu, že se porovnají služby zahrnuté do zájezdu dle smlouvy o zájezdu a služby skutečně (fakticky) poskytnuté.
Cestující má pak právo na slevu z ceny zájezdu ve všech případech, kdy cestovní služby nebyly poskytnuty v souladu se smluvními podmínkami, s výjimkou jediného případu, a sice pokud je nesplnění smluvních podmínek přičitatelné tomuto cestujícímu. Smluvní odpovědnost za vady zájezdu je tedy soustředěna na stranu pořadatele zájezdu, přičemž se jedná o objektivní odpovědnost, tedy bez ohledu na příčinu a přičitatelnost neplnění smluvních podmínek. Cíl této úpravy spočívá v zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele.
V předmětném případě došlo dle SDEU k neplnění smluvních podmínek ujednaných ve smlouvě o zájezdu způsobené přijatými opatřeními španělské vlády za účelem zamezení šíření onemocnění Covid-19 v cílové destinaci. To však dle závěru SDEU nijak nevylučuje nárok cestujících na poskytnutí slevy z ceny zájezdu. V daném případě se nejednalo ani o „obvyklou okolnost“, i když podobná opatření, jako ve Španělsku, byla v téže době přijata i v dalších evropských zemích. Ostatně SDEU uvedl, že skutečnost, zda je povaha okolností mimořádná, či obvyklá, beztak nemá na přiznání nároku cestujícího na poskytnutí slevy z ceny zájezdu žádný vliv, neboť ani v jednom případě se nejedná o omezení přičitatelné cestujícímu. V daném případě se pak dle SDEU nejednalo ani o „obecné životní riziko“, které by musel cestující nést.
SDEU se rovněž vyjádřil k argumentaci vlády České republiky předložené k danému případu, kdy uzavřel, že je pravdou, že dodržování omezujících opatření přijatých orgány v místě cílové destinace je povinností cestujících i v případě, kdy to není výslovně upraveno ve smlouvě o zájezdu, a že to může mít za následek neplnění smluvních podmínek pořadatele zájezdu, pokud se týká poskytnutých cestovních služeb. Ani v tomto ohledu se však nejedná o neplnění, které je přičitatelné cestujícímu, a tedy nevede k omezení práva cestujícího na poskytnutí slevy z ceny zájezdu. Skutečnost, že takové neplnění smluvních podmínek není přičitatelné ani dotčenému pořadateli, není rovněž relevantní, neboť v případě pořadatele je jeho odpovědnost koncipována jako objektivní odpovědnost.
Závěr SDEU je tedy takový, že cestující mají v daném případě právo na slevu z ceny zájezdu, která musí být přiměřená a musí odpovídat hodnotě cestovních služeb, u nichž došlo k neplnění smluvních podmínek. Cestující pak měli dle směrnice obecně povinnost upozornit pořadatele na neplnění smluvních podmínek bez zbytečného odkladu, ovšem v předmětném případě, kdy neplnění bylo způsobeno v důsledku opatření přijatých španělskou vládou, nemůže dle SDEU vést případná absence upozornění ze strany cestujících k omezení výše poskytnuté slevy.
Závěrem doplňujeme, že předmětná směrnice EU je implementována i v českém právním řádu, konkrétně v občanském zákoníku. Závěry SDEU jsou tedy aplikovatelné i v českém právním prostředí, nutno dodat včetně implementovaného ustanovení o promlčecí době, která nesmí být kratší než dva roky. I nyní tedy v případech mladších dvou let mohou čeští občané na základě výše zmíněného rozhodnutí uplatnit slevu z dovolené výrazně znepříjemněnou veřejnoprávními opatřeními proti covidu v cílové destinaci. Pokud již byla sleva uplatněna, je možné, že je promlčecí lhůta také prodloužena u některých ze starších nároků.
