Nedávno jsme informovali o nových pravidlech pro posuzování přiměřenosti a platnosti sjednané smluvní pokuty. Jak jsme vyložili, základním předpokladem pro úspěšné soudní uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty je mimo jiné podmínění smluvní pokuty porušením povinností.
To však neznamená, že sjednání finanční sankce pro případ, že nastane jiná smluvně předvídaná právní událost, je neplatné.
Jak judikoval Nejvyšší soud, oproti právnímu přesvědčení předchozích instancí lze platně sjednat finanční sankci za jednostranné ukončení smlouvy mezi podnikateli, ačkoliv smluvní strana na jednostranné ukončení má právo. Nejedná se v tomto případě o smluvní pokutu, která tak nepodléhá testu přiměřenosti a platnosti v úvodu zmiňovaném.
Možnost sjednat takovouto „nepojmenovanou“ finanční sankci, jejíž podmínkou není porušení povinností, je chráněno ústavně zaručenou smluvní svobodou. Obecný korektiv dobrých mravů a případně ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany se však uplatní také.
Jak uzavřel Nejvyšší soud, „nelze dovodit neplatnost takového ustanovení, charakterizovaného jako paušalizovaná náhrada nákladů, jen z toho důvodu, že výše takovéto fixní částky neodpovídá nákladům vynaloženým příkazníkem, přiměřené části odměny či vzniklé škodě.
Důvodem neplatnosti není ani skutečnost, že výše této paušalizované částky případně zohledňuje legitimní zvýšený zájem žalobkyně na tom, aby žalovaná směřovala své jednání k naplnění předpokládaného účelu smlouvy.
Není přitom vyloučeno, aby k utvrzení dluhu sloužily i jiné prostředky či jiná smluvní ujednání než výslovně předpokládané občanským zákoníkem, vždy však za předpokladu jejich platnosti.
Toto průlomové rozhodnutí tak otevírá cestu platně smluvně nastavit řadu finančních nároků pro různé nastalé situace v průběhu spolupráce stran – alespoň tam, kde žádná ze stran nebude výrazně slabší stranou. Smluvní strany by však vždy měly zvažovat korektiv dobrých mravů a určité vyváženosti vzájemných práv a povinností.
