Od 1. ledna 2023 je v Německu účinný zákon o náležité péči v dodavatelských řetězcích (Lieferkettensorgfaltspflichtengesetz, též LkSG), který předběhl připravovanou směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti, která by měla platit v Evropské unii od roku 2024.
Zatímco neziskové organizace zabývající se ochranou lidských práv a životního prostředí tento zákon uvítaly, zástupci podniků jej považují za problematický a poukazují na náročnost zajištění splnění nově uložených povinností, neboť společnosti mají nově kontrolovat a být právně odpovědné za dodržování standardů v oblasti lidských práv a ochrany životního prostředí ve svých dodavatelských řetězcích, a tak jak přímých, tak i nepřímých.
Zatímco od ledna 2023 se zákon vztahuje pouze na společnosti s více jak 3000 zaměstnanci, které mají centrálu, hlavní sídlo anebo hlavní pobočku v Německu. Od ledna 2024 se osobní působnosti rozšíří i na společnosti s nejméně 1000 zaměstnanci. Zde je důležité upozornit, že do celkového počtu zaměstnanců se počítají také například agenturní zaměstnanci, ale nepočítají se osoby samostatně výdělečně činné.[1]
Zajištění náležité péče v oblasti ochrany lidských práv se vztahuje například na zákaz dětské nebo nucené práce, diskriminaci, zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo právo na sdružování se v odborech či zajištění adekvátní odměny za práci. Požadavky na zajištění minimálních standardů v oblasti ochrany životního prostředí vychází z mezinárodních úmluv.
Mezi nové povinnosti patří například vytvoření systému rizik, provádění pravidelných analýz rizik a v případě zjištění pochybení přijetí opatření k minimalizaci nebo odstranění zjištěných nedostatků. Zprávy o plnění povinností náležité péče jsou předkládány ke kontrole Spolkovému úřadu pro hospodářství a kontrolu vývozu (Bundesamt für Wirtschaft und Ausführungskontrolle, BAFA), který je přezkoumává a může za účelem zajištění plnění zákona vstupovat do obchodních prostor, nahlížet do dokumentů nebo ukládat pokuty.[2]
Ačkoliv se jedná o německý zákon, dopadá i na zahraniční společnosti, včetně českých, které na německém trhu buď působí, nebo se jedná o člena koncernu, či přímého nebo nepřímého dodavatele výrobků nebo služeb.[3]