Daňové odpočty na výzkum a vývoj mohou pro společnosti představovat jednu z významných položek snižující základ daně, proto prostřednictvím realizace investic do výzkumu a vývoje mají společnosti možnost ušetřit nemalé částky na samotné dani.Oprávněnost nárokování daňových odpočtů na výzkum a vývoj v rámci daňového přiznání jednotlivých společností až doposud posuzoval samotný správce daně. Ten měl za úkol na základě jemu dostupných informací rozhodnout, zda v daných případech společnosti skutečně prováděly výzkum a vývoj a tudíž zda fakticky vznikl nárok na uplatnění takovýchto daňových odpočtů.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Afs 24/2014-119 dosavadní postup správců daně významně mění, neboť NSS dospěl k závěru, že správci daně ve většině případů nejsou vybaveni odpovídajícími technickými znalostmi, které by jim umožňovaly správně posoudit mnohdy velmi odborné důkazní prostředky, na základě kterých by měl být vyhodnocen nárok na uplatňované odpočty. Pro tyto účely NSS doporučuje ustanovit nezávislého znalce, který bude schopen v dané věci adekvátní posudek poskytnout.
