Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 22. října 2015, č.j. 7 Afs 237/2015 - 33
Daňové řízení je ovládáno zásadou, že daňový subjekt má povinnost jednak přiznat daň (tzv. břemeno tvrzení) a povinnost toto tvrzení prokázat (tzv. břemeno důkazní). V daném rozsudku je řešena stěžejní otázka, zda stěžovatel prokázal uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen DPH). Dle zákona o DPH má plátce daně nárok na odpočet DPH, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti.Vznik nároku na odpočet DPH se nejprve prokazuje daňovým dokladem, ale současně je třeba respektovat soulad s faktickým stavem. Z toho vyplývá, že k unesení důkazního břemene nemusí vždy stačit předložení formálně bezvadných daňových dokladů či jiných listin, přestože obsahují veškeré zákonem vyžadované náležitosti, protože pokud existují pochybnosti o faktickém stavu (např. pochybnost o přiměřenosti navýšení fakturovaných částek či pochybnosti o záměrném řetězení transakce, apod.) je na daňovém subjektu, aby prokázal existenci podmínek, za nichž vzniká nárok na odpočet DPH.
Za řetězový (kolotočový) obchod se dá považovat situace, kdy se na získání výhody na dani podílí více než dva subjekty v řetězci za sebou a předmětem obchodování je zboží nebo služba, která je postupně bezdůvodně nadhodnocená, případně předmět obchodování je poskytnut za běžnou cenu, ale jeden z článků řetězce neodvede DPH a poslední článek řetězce legálně uplatňuje nárok na její odpočet.
Z výše uvedeného je tedy patrné, že by podnikatelé měli věnovat zvýšenou pozornost interním kontrolním mechanismům, aby v případě odhalení podvodného jednání nevznikly pochybnosti, že o podvodu věděli či se zřetelem ke všem okolnostem vědět mohli.
