Často se stává, že podnikatelé pro své zboží používají označení, které není formálně registrováno u Úřadu průmyslového vlastnictví. Důvodem může být například snaha ušetřit za registrační poplatky, administrativní náklady či náklady za právní služby, byť nejde o výrazné částky.
I když takové označení není zapsáno, stále požívá určité míry právní ochrany. Držitel se tak může například bránit proti konkurentům, kteří by se pokoušeli dané označení používat pro své výrobky, a tak parazitovat na jeho dobré pověsti.
Problém nastává, když se jiná osoba rozhodne stejné či obdobné označení registrovat jako ochrannou známku. Pro řešení nastalého konfliktu je rozhodná otázka místního dosahu nezapsaného označení. Označení má tzv. „pouze místní dosah“ tehdy, pokud je užíváno pro výrobky a služby, které mají jen zanedbatelný podíl na daném segmentu trhu (pojem trhu je vztažen k celé ČR).
Držitel označení, které má pouze místní dosah, má jen právo užívat v obdobném rozsahu své označení i nadále. Majitel nové ochranné známky musí toto strpět, jeho ochranná známka však má na zbytku trhu „přednost“. Tak například majitel maloměstské restaurace nemusí měnit její název, pokud se velký fastfoodový řetězec rozhodne registrovat podobné jméno.
Naopak pokud nezapsané označení má na trhu významnější postavení, získává jeho držitel navíc další právo – smí dokonce jiné osobě registraci podobné či shodné ochranné známky zakázat.
Dlouhou dobu nebylo mezi odbornou veřejností jasné, jaká jsou práva držitele označení s pouze místním dosahem – častý byl totiž názor, že nezapsané označení musí mít alespoň širší než místní rozsah, jinak jeho držitel nemá vůči novému majiteli ochranné známky žádnou obranu. V nedávném rozhodnutí (23 Cdo 3782/2015) však Nejvyšší soud zaujal jasný názor, že pokud nezapsané označení nemá širší dosah, zůstává jeho držiteli alespoň právo požadovat, aby majitel nové ochranné známky takové užívání strpěl.
