Nejvyšší soud v nedávném judikátu (23 Cdo 1098/2016) řešil velmi praktickou otázku, kde končí volnost smluvních stran při sjednávání rozhodčí doložky.
Dle zákona existují tyto varianty, jak může být rozhodčí doložka sjednána:
- uvedení konkrétních osob rozhodců,
- tím, že se ve smlouvě dohodne pravidlo, jakým mají být počet a osoby rozhodců určeny,
- tak, že bude rozhodce určen dohodou obou stran,
- či způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení přiložených k rozhodčí doložce.
Pokud si strany dohodnou pouze způsob, jakým bude rozhodce určen, nikoliv však konkrétní osoby, musí takový způsob být formulován tak, aby nedošlo k zásadnímu porušení rovnosti obou smluvních stran. V opačném případě může být rozhodčí doložka shledána neplatnou.
Takový je alespoň právní názor vyjádřený v uvedeném judikátu. V něm se soud zabýval platností rozhodčí doložky, dle které „Výběr rozhodce ve sporu je na straně navrhovatele sporu“. Nejvyšší soud shledal, že taková doložka není platná – a to pro nerovnováhu, kterou mezi oběma stranami nastoluje. I v případě, že smluvními stranami jsou podnikatelé, u kterých se jinak připouští velká smluvní volnost, je stále nutné respektovat základní zásadu soudního i rozhodčího řízení, kterou je právě rovnost stran.
To ale neznamená, že je napříště zcela vyloučeno, aby rozhodce určila jen jedna strana. Postup musí být ale dostatečně transparentní a „férový“. Tak je například přípustná doložka, dle které bude rozhodce vybrán z předem sestaveného seznamu, či pokud vybraný rozhodce má býti pouze ze seznamu rozhodců stálého rozhodčího soudu zřízeného na základě zákona.
