Přetíženost českých soudů vede často až k situaci, kdy se délka řízení protáhne natolik, že se stává nepřiměřenou a pro zúčastněné strany neúnosnou. V takovém případě můžeme mluvit až o potlačení práva na soudní a jinou právní ochranu zakotveného v Listině základních práv a svobod, jehož součástí je i právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Vezmeme-li v potaz výše nastíněnou situaci, velmi důležitý názor k dané problematice zaujal Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud se zabýval odůvodněností návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Ve svém rozhodnutí Aprk 24/2017 se ohrazuje proti paušalizaci maximální přípustné délky soudního řízení, která bude ještě považována za přiměřenou a zdůrazňuje zákonem stanovená specifika případu, kterými je nutno se zabývat pro zjištění toho, zda se délka soudního řízení již stala nepřiměřenou či nikoli. Nicméně zároveň vyslovil názor, že v případě, kdy délka řízení přesáhne hranici 24 měsíců, bude pravděpodobnost prohlášení řízení za nepřiměřeně dlouhé výrazně vyšší. K tomu je nutno dodat, že Nejvyšší správní soud svůj právní názor do značné míry opírá o právní názor Nejvyššího soudu, který se touto problematikou, byť nepřímo, již dříve zabýval.
Výše zmíněná časová hranice pro určení přiměřenosti délky řízení nebude důležitá pouze pro určení lhůty k provedení procesního úkonu, ale promítne se také do rozhodování o stížnosti a v neposlední řadě do rozhodování o přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou průtahy ve správním řízení. Pro účastníky řízení bude díky tomuto rozhodnutí mnohem jednodušší určit, kdy bude řízení považováno za nepřiměřeně dlouhé a podle toho zvolit odpovídající procesní strategii.
