Vyslaným pracovníkem se rozumí pracovník, kterého zaměstnavatel vyšle na území jiného členského státu na základě smlouvy uzavřené mezi jím (zaměstnavatelem) a stranou, pro kterou jsou služby určeny, pracovník vysílaný na území jiného členského státu v rámci koncernu a pracovník, jehož zaměstnavatel působí v oblasti zprostředkování práce a vyšle pracovníka do podniku jiného členského státu, který jej využije.
Obecně je cílem předmětné směrnice především zajistit dodržování stejných pracovních podmínek a ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků v členském státě, ve kterém je práce dočasně vykonávána. Na vyslané pracovníky by se tak měla vztahovat stejná pravidla, která jsou stanovená právními předpisy hostitelské země, ale také všeobecně aplikovatelnými kolektivními smlouvami nebo rozhodčími nálezy ve vztahu k:
- maximální délce pracovní doby a minimální době odpočinku,
- minimální délce dovolené za kalendářní rok,
- minimální mzdě, včetně odměny za přesčasy,
- podmínkám poskytování pracovníků, zejména prostřednictvím podniků, pro dočasnou práci,
- ochraně zdraví, bezpečnosti a hygieně při práci,
- ochranným opatřením týkajících se pracovních podmínek těhotných žen nebo žen krátce po porodu, dětí a mladistvých,
- rovnému zacházení pro muže a ženy a obecně ustanovením o zákazu diskriminace.
Přestože je především mediálně téma této revize často skloňováno pod heslem „za stejnou práci na stejném místě stejnou mzdu“ a vyvolává u veřejnosti značné pozdvižení, v zásadě k žádné radikální změně nedochází. Výše uvedená pravidla jsou již dávno účinná a členské státy EU se jimi i v současné době řídí.
Hlavní změnou stávajícího stavu bude rozšíření okruhu složek mzdy v pojetí minimální odměny. Kromě složek mzdy a příplatků, které členské státy ve své právní úpravě doposud zařazovaly do minimální mzdy, budou do minimální odměny zařazeny navíc také všechny příplatky, které jsou v daném členském státě obligatorně stanovené. Dále se budou uvedenými body řídit také příplatky a cestovní náhrady při dodatečných pracovních cestách nad rámec samotného vyslání.
V souladu se zásadou rovného zacházení budou muset členské státy nově zaručit také vysílaným agenturním zaměstnancům stejné podmínky, jaké platí pro agenturní zaměstnance, kteří uzavřeli pracovní poměr v členském státě, kde je práce vykonávána.
Další novinkou bude časové omezení vyslání. Dočasný výkon práce nebude moci přesáhnout 18 měsíců, přičemž standardní doba bude 12 měsíců a o dalších 6 měsíců ji bude možné prodloužit. V případě, že dojde k překročení hraniční doby, bude se na zaměstnance pohlížet jako na domácího, jehož práva a povinnosti se budou řídit právem hostitelské země v plném rozsahu (s výjimkou podmínek a formálních náležitostí uzavírání a ukončování pracovní smlouvy, konkurenčních doložek a doplňkových systémů důchodového pojištění). Trvání vyslání se vztahuje ke konkrétnímu pracovnímu místu a zakázce, pokud se tedy na jednom pracovním místě postupně vystřídá více pracovníků, doba jejich vyslání se bude sčítat. Navíc bude členským státům stanovena povinnost zveřejnit na národním informačním webu pro vysílané pracovníky aktuální a přesné informace o složkách odměňování a o všech pracovních podmínkách, které se vztahují na dlouhodobě vyslané pracovníky.
Kromě výše uvedeného dojde také k možnému rozšíření závazných pravidel pro určování pracovních podmínek. Členským státům bude nově dána možnost rozšířit pravidla o kolektivní smlouvy a rozhodčí nálezy, které doposud nemohly být všeobecně aplikovatelné, pokud mají všeobecný účinek na všechny podobné podniky dotčeného pracovního odvětví nebo povolání v daném regionu anebo byly uzavřeny celostátně uznávanými organizacemi zaměstnavatelů a zaměstnanců a uplatňují se na celém území daného členského státu.
Lhůta pro provedení směrnice ve vnitrostátním právu tak, aby zavazovala české zaměstnavatele, je 2 roky po vstupu směrnice v platnost. Nová pravidla by se tak měla aplikovat nejpozději od 20. července roku 2020.
Lze uzavřít, že revize nezavádí „stejnou mzdu za stejnou práci na stejném místě“, ani nepředpisuje srovnání mezd vyslaných a domácích pracovníků na stejnou úroveň. Revidovaná směrnice v zásadě stále předepisuje pouze minimální výši odměny vyslaného pracovníka, přičemž reálně může být aktuální tržní mzda domácího pracovníků vyšší než mzda pracovníka vyslaného. Rozšíření aplikovatelných složek mzdy však povede k tomu, že nové minimum bude ve většině případů vyšší než minimum stávající.
