V rámci nároku na zaplacení úroku z prodlení je však třeba rozlišovat mezi tzv. zákonným úrokem z prodlení – odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů – a smluvním úrokem z prodlení – odpovídá vzájemnému ujednání smluvních stran a může být určen nejen jako procentní sazba z dlužné částky, ale i jako fixní peněžitá částka nezávislá na výši dlužné částky (vždy však musí být jednoznačný a dostatečně určitý způsob jeho výpočtu). Zákonný úrok není z povahy věci třeba sjednávat. U smluvního úroku mohou v praxi nastat dvě situace, kdy je sjednaná výše úroku z prodlení nepřiměřená. Buď je příliš nízká, nebo naopak příliš vysoká, což může do budoucna zapříčinit vedení soudního sporu.
První zmiňovaná situace je zákonem výslovně řešena a věřitel je oprávněn domáhat se u soudu neúčinnosti ujednání o úroku z prodlení. Pokud je sjednaný úrok z prodlení natolik nízký či zcela vyloučený a pro věřitele nevýhodný a potenciálně „nespravedlivý“, prohlásí soud takové ujednání za neúčinné a nahradí ho buď zákonným úrokem z prodlení, nebo v zájmu spravedlivého řešení využije svého moderačního práva a určí jinou výši.
Komplikovanější a dále rozváděná situace, kterou zákon výslovně neřeší, nastává, pokud je výše sjednaného úroku z prodlení příliš vysoká. I když úrok z prodlení představuje zákonnou peněžitou sankci při prodlení dlužníka, často jeho prostřednictvím dochází k zneužití práva, rozporu s dobrými mravy a v některých případech dokonce k zjevné nespravedlnosti a rozporu s principy právního státu (ústavním pořádkem). Může být totiž využit i v kombinaci se smluvní pokutou.
Přiměřenost sjednané výše smluvního úroku z prodlení se posuzuje vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Za ty české soudy považují zejména důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroků z prodlení vedly, postavení smluvních stran (podnikatel – podnikatel; podnikatel – spotřebitel), okolnosti, které jednání provázely, proporcionalitu sankcí sjednaných ve smlouvě k tíži jednotlivých stran, důvody nesplnění zajištěného závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován.
Dojde-li se na základě výše uvedeného posouzení k závěru, že je sjednaná výše nepřiměřená, pak v závislosti na jejím rozsahu připadá v úvahu hned několik využitelných právních institutů, např. zdánlivost právního jednání, relativní nebo absolutní neplatnost či neúčinnost ujednání s obdobným řešením jako v případě příliš nízké výše úroku z prodlení. Vymezení způsobu řešení zatím v soudní praxi není zcela vyřešeno, nicméně odborná veřejnost dovozuje uplatnění moderačního práva soudu, stejně jako tomu je u nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty, a tento závěr potvrzuje také níže uvedený nález Ústavního soudu.
Co se týče stanovení pevných mantinelů přiměřenosti, toto se doposud ani v rozhodovací praxi nejvyšších soudů nepodařilo, přestože se Nejvyšší soud snažil nalézt hranici u úroku 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení, kdy zásadně za nepřiměřenou již pokládal sazbu v úrovni 1 % denně z dlužné částky pro rozpor s dobrými mravy a obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Nejvyšší soud však kontinuálně zdůrazňuje konkrétní okolnosti každého případu a odmítá vyslovení určité pevné hranice. Naopak z pohledu Ústavního soudu docházelo tendenčně spíše k paušalizování hraniční úrokové sazby ve výši k 0,5 % denně z dlužné částky. Ústavní soud již v minulosti dospěl také k závěru, že sjednání úroků z prodlení, které zcela vybočí z mezí přiměřenosti, je protiústavní. Soudním rozhodnutím tak podle něho nelze přiznat právo na plnění takovýchto úroků z prodlení, neboť toto plnění ústavní pořádek zakazuje.
Z tohoto důvodu může mít sjednání nepřiměřené výše úroku z prodlení důsledek i v rámci výkonu rozhodnutí. V poměrně nedávném nálezu Ústavního soudu bylo vyloženo, že sjednání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši je natolik závažná skutečnost, že ji jsou obecné soudy v rámci výkonu exekuce povinny přezkoumávat jako zásadní vadu exekučního titulu. Došlo tak k připuštění další z několika mála výjimek, kdy jsou obecné soudy povinny prolomit v ustálené judikatuře Ústavního soudu deklarovanou zásadu, že námitky vůči vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) zásadně nelze přenášet do řízení exekučního. V konečném důsledku je pak třeba, aby obecné soudy v exekučním řízení poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu tak, že stanoví výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou a ústavní, a že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví, a zajistí tak spravedlivou rovnováhu při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.
Lze tedy uzavřít, že přestože je každá transakce individuální a jí odpovídá také individuální smluvní dokumentace, doporučujeme při sjednávání smluvních úroků z prodlení, ale i například smluvních pokut, dbát zvýšené opatrnosti a ideálně smlouvu před samotným uzavřením nechat zkontrolovat odborníkem. Vyhnete se tak zdlouhavému soudnímu řízení, kdy by sjednaný úrok z prodlení v nepřiměřené výši mohl mít dopad i v rámci navazujícího exekučního řízení a na přiznání jeho nákladů.
