Ústavní soud rozhodl, že za pracovní úraz náleží zaměstnanci vyšší odškodnění, než mu dosud přiznávalo vládní nařízení a zákoník práce.
V případě, že zaměstnanec utrpí pracovní úraz, při němž došlo k poškození jeho zdraví, má právo po zaměstnavateli požadovat odškodnění.
Jestliže zdravotní problémy zaměstnance přetrvávají a ztěžují mu jeho další pracovní uplatnění, může si zaměstnanec nárokovat odškodnění za tzv. ztížení společenského uplatnění.
Výši náhrady za ztížení společenského uplatnění v pracovněprávních vztazích stanoví vládní nařízení ve spojení se zákoníkem práce. Oproti tomu v případě občanskoprávního vztahu se při výpočtu výše náhrady za ztížení společenského uplatnění vychází z občanského zákoníku a metodiky Nejvyššího soudu.
Problém spočívá v tom, že částka odškodnění dle vládního nařízení může být v některých případech podstatně nižší nežli částka stanovená dle metodiky soudu. Zaměstnanci jsou tedy znevýhodnění proti situaci, kdy by se jim stal úraz mimo pracovněprávní vztah.
Ústavní soud na tuto situaci reagoval ve svém aktuálním nálezu. Podle Ústavního soudu není přípustné, aby náhrada pro zaměstnance za ztížení společenského uplatnění v podobě poklesu pracovní schopnosti byla dle vládního nařízení nižší, než by jim náležela při posouzení dle obecné občansko-právní úpravy a metodiky.
Pokud zaměstnanec v soudním řízení prokáže, že by mu při posouzení dle metodiky Nejvyšší soudu náleželo odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve vyšší výši, než by mu jinak náleželo na základě kalkulace provedené dle vládního nařízení, musí soudy zaměstnanci přiznat odškodnění alespoň na úrovni, které by se mu jinak dostalo v občanskoprávním vztahu podle metodiky.
Zaměstnanec přitom není povinen tvrdit ani prokazovat, že u něj nastaly poměry, které by z jeho věci činily výjimečný. Postačí, když prokáže, že podle metodiky nejvyšší soudní instance by náhrada byla vyšší, než kterou přiznává vládní nařízení v pracovněprávních sporech.
