Jednou ze základních svobod, které unijní právo zaručuje v rámci jednotného vnitřního trhu, je volný pohyb služeb, který je za účelem snadnější realizace doplněn celou řadou sekundárních právních předpisů. I přesto může dojít k situaci, kdy členský stát odmítá uznat zahraničního poskytovatele služeb na svém území s odkazem na nesplnění podmínek podle tuzemského práva. Před Soudní dvůr EU (dále jen „SDEU“) se tak dostal i spor mezi německým Spolkovým finančním úřadem a společností poskytující daňové poradenství německým klientům z Nizozemí.
Ve výše uvedeném sporu se střetává rozdílná praxe členských států EU, co se týká požadavků odbornosti a profesní kvalifikace daňových poradců. Zatímco na jedné straně jsou členské státy, které nestanovují zvláštní podmínky pro zahraniční poskytovatele, jako příklad lze uvést již zmíněné Nizozemí, na druhé straně jsou země, které splnění určitých požadavků za účelem ochrany osob využívajících daňové služby vyžadují. Do této druhé kategorie se řadí i Česká republika nebo Německo.
Ačkoliv úmysl států chránit příjemce daňového poradenství před nesprávnými radami nebo zamezit daňovým únikům uznal ve výše zmíněném rozhodnutí i SDEU, stanovil zde současně i požadavek, že podmínky kladené na hostující daňové poradce nesmí být překračovány nad míru nezbytně nutnou, jinými slovy řečeno, stát, kde je služba poskytována, musí zohledňovat vzdělání nebo zkušenosti z jiného členského státu.
V tomto ohledu je česká právní úprava podobná úpravě německé. Především se zohledňuje časové hledisko daňového poradenství, na jehož základě rozlišují obě úpravy dva typy poskytovatelů, a sice usazeného a hostujícího daňového poradce. Zatímco v prvním případě se jedná o soustavné poskytování služeb zahraničním daňovým poradcem ve státě příjemce těchto služeb, u hostujícího poskytovatele jde spíše o příležitostný výkon činnosti, a to i bez nutnosti překročení státních hranic.
Usazený daňový poradce v ČR musí být zapsán do seznamu Komory daňových poradců ČR, a to na základě vlastní žádosti a po doložení odborné kvalifikace nebo praxe. Ve výjimečných případech může být vyžadováno složení rozdílové zkoušky, jejíž podmínky určí rovněž Komora. Obdobně jsou stanoveny i podmínky v Německu, přičemž zahraniční poradci mají na výběr, zda složí běžnou zkoušku, která je stejná pro všechny zájemce, nebo složí tzv. „Eignungsprüfung“ neboli zkoušku způsobilosti, kdy Komora daňových poradců posuzuje individuálně žádosti osob z EU/EHS, kteří již mají určitou kvalifikaci v této oblasti ze svého domovského státu.[1]
V případě hostujících daňových poradců je v ČR nezbytné podat oznámení Komoře daňových poradců ČR s doložením odborné kvalifikace nebo praxe, podobně jako usazený poradce. Pokud má Komora pochybnosti o pravosti předložených dokumentů, může se obrátit na příslušný orgán členského státu, ve kterém byly vydány a požádat o potvrzení pravosti, v opačném případě provede registraci a vystaví osvědčení s dobou platnosti. Také hostující daňový poradce v Německu má oznamovací povinnosti vůči příslušné spolkové Komoře podle své státní příslušnosti a povinnost doložit svou odbornou kvalifikaci, na základě čehož, je následně zapsán v profesním rejstříku Komory. Oznamovací povinnost je nutné každoročně obnovovat a nezbytné je také uzavření pojištění o odpovědnosti.[2]
Ačkoliv v současné době neexistuje společná právní úprava na unijní úrovni, iniciuje Evropská komise alespoň přijetí společných opatření k postihu zneužívání těchto služeb, což může v konečném důsledku vést také ke snížení rozdílů v právních úpravách členských států EU.
Závěrem doplňujeme, že obdobně toto platí i pro advokáty a poskytování služeb v rámci jiných zemí EU. V obou případech může být takové přeshraniční poradenství výhodou pro klienty v případech, kde je třeba přesah znalostí z více zemí.
[1] https://www.kdpcr.cz/vstup-do-profese/informace-pro-danove-poradce-z-eu
