Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 21.03.2023 otevřelo dveře k úspěšnému domáhání se náhrady škody zákazníky v případě existence nelegálního deaktivačního zařízení pro snížení účinnosti recirkulace výfukových plynů (EGR) u automobilů s dieselovými motory. Ke vzniku odpovědnosti za škodu totiž postačuje dle názoru Soudního dvora EU již pouhá nedbalost.
Jak je už známo, používaly určité automobilky při výrobě automobilů s dieselovými motory deaktivační zařízení, která zkreslovala, modifikovala a tím i reálně obcházela emisní limity stanovené zákonem a prováděcími předpisy. Jedná se zejména o zařízení, která se buďto automaticky při kontrole emisí v testovacím režimu přepínají na „čistý“ mód a během klasické jízdy, mimo kontrolu emisí, se vypínají a nijak emise neredukují. Další druh zařízení se oproti tomu prvnímu automaticky vypíná nikoliv na základě zjištění, že se nachází v testovacím režimu, ale pouze v závislosti na venkovních teplotách, a tudíž i nezávisle na vůli člověka.
Dle ustálené soudní praxe považuje Spolkový soudní dvůr v Německu užívání prvně zmíněných zařízení za úmyslné způsobení škody porušením dobrých mravů kupujícímu výrobcem, a tudíž je na místě i případný vznik odpovědnosti za škodu na straně výrobce.
Oproti tomu druhé zmíněné zařízení a jeho užívání není dle názoru Spolkového soudního dvora v Německu úmyslným způsobení škody porušením dobrých mravů. Aby k odpovědnosti za škodu na majetku mohlo dojít i nedbalostním jednáním, muselo by takovéto zařízení představovat porušení ochranné právní normy, kterou jsou i právní předpisy EU, které taková to deaktivační zařízení zakazují. Tyto ochranné zákony musí však cílit na ochranu jednotlivých osob, tedy zejména ochranu hospodářských práv kupujících. Spolkový soudní dvůr v Německu byl toho názoru, že předmětné ochranné zákony nechrání práva třetích osob, ale pouze veřejný zájem, a odpovědnost za škodu v tomto případě vyloučil.
Je to právě rozhodnutí Soudního dvora EU, které stanovilo, že unijní právo v tomto případě nechrání pouze obecné právní zájmy, ale i konkrétní zájmy individuálních zákazníků. Svým způsobem tedy právo EU vytváří přímý vztah mezi kupujícím a výrobcem. To znamená, že předmětné ochranné předpisy EU chrání nejen životní prostředí, ale i třetí osoby, včetně jejich individuálních hospodářských práv, a že výrobci odpovídají, byť i z nedbalosti, za existenci deaktivačního zařízení v automobilu. Předmětné rozhodnutí Soudního dvora EU lze tedy v oblasti náhrady škody, a to nejenom v odvětví automobilového průmyslu, označit jako přelomový.
Výše zmíněné rozhodnutí Soudního dvora EU se může projevit mimo jiné i v případě náhrady škody v ČR. Je nutné brát v potaz nejenom koncepci vzniku odpovědnosti za škodu v českém právu, ale i samotný monopol Soudního dvora EU na závazný výklad evropského práva a to, jakým způsobem se promítne do rozhodovací praxe soudů v ČR. I podle českého práva je škůdce povinen k náhradě škody, pakliže svým zaviněným jednáním porušil povinnost stanovenou zákonem a zasáhl tak do práva poškozeného chráněného porušenou právní normou. Co se týče porušení povinnosti stanovené zákonem, je právo EU součástí právního řádu ČR a porušením povinnosti stanovené zákonem může být i porušení povinnosti stanovené právem EU. V případě uplatnění nároků z titulu náhrady škody vůči výrobcům automobilů v České republice tak české soudy budou reflektovat výše zmíněné rozhodnutí SDEU a poškození by museli dokazovat nikoliv úmyslné, ale pouze nedbalostní porušení povinností stanovených evropským právem. Lze tak uzavřít, že vymahatelnost nároků proti výrobcům aut se tímto rozhodnutím SDEU zvýšila, a to zřejmě i v České republice.
