Předpokládáme, že každý, kdo kdy zvažoval prosadit svá práva u soudu, si tuto otázku v nějaké fázi položil. Odpověď zní: Přijde na to. Spoléhat – nikoliv. Ale každý se může bránit proti rozhodnutí, které považuje za právně odlišné posouzení skutkově obdobného případu již rozhodnutého (zejména) vyššími soudy. Tedy i odvolacím soudem, a především Nejvyšším soudem, popř. Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem.
Jak ukázaly hned dva nálezy Ústavního soudu z nedávné doby, ani v bagatelních případech (zde o nároku na odškodné za zpožděný let), proti kterým není přípustného odvolání, nezůstali poškození bez právní ochrany. Ústavní soud rozsudky zrušil, a to právě s rozsáhlým odůvodněním ukládajícím soudům dbát jednotnosti a právní předvídatelnosti soudního rozhodování. Jinak se dopouštějí porušení jak ústavního pořádku ČR (konkrétně čl. 36 Listiny základních práv a svobod), tak Listiny o lidských právech a svobodách, jejíž porušení zakládá nárok na přezkoumání Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku.
Nadto Ústavní soud poukázal na bohužel často přehlížené ustanovení § 13 občanského zákoníku: "Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky."
Díky důrazu Ústavního soudu na předvídatelnost soudního rozhodování, projevené i tím, že neodmítá ústavní stížnosti ani v bagatelních věcech, lze tak doufat, že rozhodnutí, proti kterým se – s úspěchem – budete muset bránit z důvodu, že soud pominul existující obdobná rozhodnutí, ubude.
Pro úplnost uvádíme i limity jmenované Ústavním soudem: Nejedná se o zavedení neměnnosti soudní praxe, doslova „judikatorní strnulosti“, ale o nutnost důkladné a zevrubné argumentace, která odklon přesvědčivě a přezkoumatelně vysvětlí. Účastníci zásadně nemají povinnost obdobné rozhodnutí předložit, aby se soud s odklonem od právního názoru v něm vysloveném musel argumentačně vypořádat anebo řídit, ale pokud tak učiní, soud nikdy nemůže argumentačně tento starší rozsudek pominout, a to ani lakonickým konstatováním, že jde o jiný skutkový případ.
Na závěr se hodí uvést, že lidskoprávní závazky na právní ochranu a jistotu v sobě zahrnují i povinnost uvést do souladu jak rozhodování správních, tak civilních (a případně trestních) soudů. Pokud se setkáte s tvrzením protistrany, že přeci v České republice nemáme systém precedentů, takže sporné ustanovení lze vyložit libovolně, tak s poukazem na § 13 občanského zákoníku lze odvětit, že soud ovšem nesmí rozhodnout svévolně.
