Německý Spolkový soudní dvůr v létě 2022 rozhodl, že úpadek dlužníka může být prokázán i jinými prostředky než bilancí likvidity ve sporu o odpovědnost za škodu jednatelů za pozdní podání insolvenčního návrhu a vyvolal tak bouřlivou debatu i nejistotu jednatelů.
Jednalo se o případ, kdy jednatel dceřiné společnosti zapojené do celoholdingového cash-poolingu převedl sumu v celkové výši 3.000.000 EUR na účet mateřské společnosti, a to v době, kdy ještě nebyl podán insolvenční návrh. Insolvenční správce podal žalobu, aby částku zaplatil. Soud prvního stupně a odvolací soud žalobu zamítli z důvodu, že dle nich žalobce (insolvenční správce) neprokázal tvrzené datum úpadku společnosti, jelikož nepředložil souhrnnou bilanci likvidity v rámci koncernu. Insolvenční správce předložil „pouze“ výkaz likvidity, který vycházel (zpětně) z vývoje likvidity ve třech týdnech následujících po datu účetní závěrky ke konci roku (více jak rok před podáním insolvenčního návrhu a více jak 10 měsíců před transakcemi, které měly založit odpovědnost za škodu jednatele).
Prvoinstanční i odvolací soud odpovědnost jednatele za škodu zamítly. Spolkový soudní dvůr však rozhodl, že nároky na prokázání jak platební neschopnosti, tak odpovědnosti jednatele za škodu obou soudů jsou přehnané. Společnost je v úpadku dle ustálené německé judikatury v případě, není-li v období 3 týdnů následujících po dni zjištění platební neschopnosti schopna splnit alespoň 90 % svých splatných peněžitých závazků. Předmětná společnost byla schopna v období, na které se insolvenční správce odkazoval, splnit pouze 50 % až 60 % splatných peněžitých závazků.
Německý Spolkový soudní dvůr však k tomu nově připojil, že skutečnost úpadku není nutné prokazovat bilancí likvidity za třítýdenní období. Postačí prostý výkaz likvidity za tři vybrané dny během třítýdenního období. Velmi tak omezil zohlednění očekávaných výnosů a zisku.
V České republice je situace odlišná. Insolvenční návrh pro platební neschopnost je jednatel povinen podat, pokud společnost nemůže plnit třicet dnů po splatnosti své peněžité závazky alespoň u dvou věřitelů. Neměří se procentuální míra neschopnosti splácet, ale to, že neschopnost splácet musí být vůči více věřitelům.
V Německu je důraz na procentuální schopnost splácet závazky během daného časového období, přičemž se počítá, že podnikatel splácí závazky bez zbytečného odkladu. Pojetí úpadu v německém a českém právu se tak značně liší. V Německu je kladen důraz na schopnost splácet své závazky v průběhu relativně krátkého období (tj. období tří týdnů). Nárok na solventnost společnosti je poměrně vysoký, jelikož během těchto tří týdnů musí společnost být schopna splatit 90 % svých závazků.
V České republice se platební neschopnost nezjišťuje podle průběžné schopnosti dostát svým závazkům. Naopak je relevantní, jak dlouho není společnost schopna vůbec plnit.
Test likvidity se užívá nikoli pro potvrzení úpadku společnosti, ale pro jeho vyvrácení. Při jejím výpočtu se však užije stejné měřítko, jako v Německu. Úpadek společnosti je zpochybněn, jestliže jejích neschopnost plnit činí méně nežli 10 % jejích peněžitých závazků. Liší se však metoda, kdy likvidita není měřena průběžně, avšak v souhrnu za celých 30 dnů pomocí tzv. výkazu provozní likvidity.
V České republice (ale i v Německu) může být subjekt v úpadku i ve formě tzv. předlužení, kdy výše dluhů společnosti činí více nežli jeho majetek.
Jestliže jednatel nepodá návrh dle výše uvedených kritérií, odpovídá tím věřitelům za škodu, jednak za smluvní škody způsobené neplněním závazků. Nadto není vyloučena ani trestní odpovědnost.
